Američané varují: Ani Česko neunikne. Přijde to k vám a zničí všechno, co jste doposud milovali

Hollywood: hvězdy na chodníku, popcorn v kelímku. A především gigantický byznys. Ten se ovšem dnes třepe jako rosol pod tlakem kvót, politiky a bojů o „správné nastavení“. A jak tomu bývá, co se upeče v Americe, dříve nebo později přistane i na evropském stole. Česko nevyjímaje.

Co vlastně ty slavné kvóty znamenají? Než si začneme stěžovat, že nám „kazí filmy“, připomeňme si základ. Kvóty nejsou nic jiného než pravidla, která stanovují, že v určitém obsahu musí být zastoupeny různé skupiny (a jejich témata): ať už jde o ženy, etnické menšiny, LGBTQ+, zdravotně postižené nebo třeba herce z konkrétního regionu.

Hollywood zavádí tyto kvóty proto, že dlouho čelil kritice: že je příliš bílý, příliš mužský, příliš předvídatelný. Akademie filmového umění a věd, která uděluje Oscary, proto nastavila nové standardy. Od roku 2024 musí filmy, které chtějí soutěžit o nejlepší snímek, splnit alespoň některá z „diverzity kritérií“. Jinak mají smůlu.

Odpůrci varují: „Z umění se dělá účetní tabulka!“

Zastánci jásají: „Bez kvót by se nic nezměnilo! A my chceme, aby se na plátně poznal každý!“

Všichni mají svým způsobem pravdu. Ta bude tedy nejspíš někde uprostřed.

Nápady Donadla Trumpa

Hned od své inaugurace v lednu 2025, kdy se vrátil do Bílého domu jako 47. prezident, plánoval Donald Trump zavést 100%ní clo na zahraniční filmy. Ano, čtete dobře: každý film z Evropy či Asie by zdražil na dvojnásobek. Podle prezidenta jde totiž jednak o „nástroje zahraniční propagandy“, jednak má Hollywood především chránit vlastní trh.

Evropské filmové kanceláře se přirozeně chytají za hlavu. Zástupkyně společnosti Eurocinema (organizace sdružující producenty) varovala, že kulturní legislativa nesmí být obětována obchodním dohodám. Jinak hrozí, že se z Evropy stane jen lokální přívěsek amerického kolosu, což nejvíce odnesou malé kinematografie (třeba ta česká).

Trocha historie aneb Jak to dělá Evropa

Ovšem abychom si nemysleli, že jen „Amerika se zbláznila“: Evropa hraje tuhle hru už dávno. A někdy i dost kreativně.

Například ve Francii každý turista, který zavítá do kina, přispívá částí vstupného na francouzskou tvorbu. Francouzské rozhlasové stanice pak povinně zařazují do vysílání francouzské písničky, aby je nepřeválcovaly americké hity.

Evropská unie pak přišla se streamovacími kvótami: Netflix, HBO Max a spol. musí zařazovat minimálně 30 % evropského obsahu. V některých zemích je to ještě přísnější, například právě Francie požaduje rovnou 60 %. To už není „podpora domácího trhu“, ale pořádná hradba proti tomu zahraničnímu.

V podobném duchu podnikají podpůrné kroky a nabízejí nejrůznější pobídky i další státy. Výsledek? Evropskému filmu se daří, ačkoli bez ochrany by dost možná dávno živořil mimo svět velkých pláten.

Co z toho plyne pro běžného smrtelníka

Možná si teď říkáte: „Dobře, dobře, kvóty, cla, Hollywood, Evropská unie… ale co já s tím?“

Inu, nic moc. A současně víc, než si myslíte. Ony „velké“ kulturní bitvy se totiž velmi rychle přelévají do každodenního života (ne že bychom je mohli nějak zvlášť ovlivnit). Třeba zrovna ve chvíli, kdy si chcete s někým vyrazit na první rande. Do kina. Nebo otevřete Netflix…

A místo osvědčeného Titanicu nebo Pretty Woman na vás vyskočí „povinná“ nabídka evropského obsahu. Ne že by evropská kinematografie nebyla kvalitní; jenže odlehčenou romantiku umějí prostě lépe v Americe. Přece jen ne každý první polibek snese například existenciální dialog o smyslu daní.

Co (ještě) pořád zafunguje na prvním rande

• Láska nebeská: britská klasika, která se do kvót vejde a ještě rozesměje.
• Amélie z Montmartru: francouzský film, který má duši, ale i barvy a humor.
• Notting Hill: ano, je to opět britské, ale lze brát všema deseti.
• Forrest Gump: americký, ale takový, že by ho kvóty nejspíš prominuly už z úcty.
• Pelíšky: domácí jistota.

A co si naopak raději ponechat na třetí schůzku (nebo spíše až spolu budete sdílet aspoň hypotéku)? Antropologická dramata z festivalu v Rotterdamu, experimentální dokumenty o rozpadu postindustriální rodiny ve Finsku, cokoliv začínající větou „Film reflektuje téma…“. Ty filmy budou nepochybně perfektní. Ale za zkoušku lásky nejspíš nestojí.

Suma sumárum: máme se bát?

Hollywoodské kvóty samy o sobě svět nezboří. Ale když se k nim přidají obchodní války, cla a evropské předpisy, je jasné, že národní kinematografie čeká bouřlivé období. Česko se tomu nevyhne – ať už kvůli Bruselu, nebo proto, že Netflix prostě musí naplnit svůj „evropský košík“.

Ať už dopadne budoucnost filmových kvót jakkoliv, jedno je jisté: láska si cestu vždycky najde. Jen občas musí přeskočit povinný katalog evropských seriálů, proklouznout mezi třemi dokumenty o biodiverzitě a tiše se schovat za romantickou komedii z devadesátek.