Ani hezký, ani dětský. Tenhle Večerníček byl horor, který bychom dnes dětem nepustili ani omylem

Pohádka na dobrou noc je rituál. Po dni plném her a pohybu přichází chvíle ztišení, klidu, usínání. Televizní Večerníček k tomu přispívá už 60 let a jeho rozmanité pohádkové série tak zanechávají hluboké stopy v kolektivní paměti. Po těch stopách přicházela vždy pohoda. Už z podstaty věci. Existují však pozoruhodné výjimky. Večerníčky, kterých jsme se jako děti báli.

Kultovní Večerníček z roku 1995 – stejně jako jeho další série z let pozdějších – lze zařadit přesně do této kategorie. Jedni ho milovali, druzí se ho báli. A dnes? Jedni ho milují více, druzí méně – a většina se shovívavě nostalgicky usmívá. Ztrácí se jeho význam? Určitě ne.

Kniha, která učila o víře (a o smrti)

Původní literární předloha vznikla dávno před zrozením televize – v roce 1876: v době, kdy se česká literatura i kultura teprve formovaly. Jan Karafiát, autor příběhů o malých svítících tvorečcích, vydal své Broučky nejprve anonymně – jako skromný neilustrovaný svazek. Tehdy s názvem Broučci pro malé i velké děti. Autorovi nešlo o literární slávu, ale o mravní i náboženskou výchovu dětí. Ve svém jediném uměleckém literárním díle vybudoval tento evangelický farář poetickou miniaturu, kde se pracuje, nejen raduje. Kde vládne láska spolu s přísností, pokora s vlídností a vírou v Boha. A do tohoto rámce přivedl také „dovednost“ smířit se se smrtí.

Knížka tehdy v podstatě zapadla. Až po sedmnácti letech si jí náhodně povšiml novinář Gustav Jaroš. A byl uchvácen: „Je to snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské,“ jásal. A jejího autora nazval „českým Andersenem“.

Jakkoli je Karafiátovo dílo poněkud moralistní a vážné, stalo se postupem času klenotem české dětské literatury. Zásadním způsobem k tomu přispěl Jiří Trnka, který ilustroval Broučky hned dvakrát: poprvé v roce 1941 – knížku tehdy vydalo slavné nakladatelství J. Otto.

Na obrazovce: světlo ve tmě, nebo temnota v duši?

To vše se přeneslo i do televizní adaptace. Animovaná verze Broučků, která vznikla pro Českou televizi (mj. ve spolupráci se Studiem Jiřího Trnky) pod vedením Vlasty Pospíšilové v polovině devadesátých let, zaujala originální výtvarnou stylizací, pomalým vyprávěním i hudbou Zdeňka Lukáše. Ta ovšem korespondovala spíše s pohřebními motivy pohádky (chorál) než s dětským světem (písnička), ve kterém se příběhy odehrávají.

Přesto (nebo snad právě proto) se tento Večerníček vryl do paměti. Pro mnohé děti představoval vůbec první setkání se smrtí, s vážností, s osudem. A je to setkání snad někdy až příliš kruté: Brouček je kárán za to, že neposlechl tatínka. Brouček onemocní. Brouček s maminkou umírá během zimního spánku. To vše je vyprávěno bez zbytečných příkras.

Tehdejší dětský divák – zvyklý na rychlé a veselé příběhy – musel nečekaně čelit pomalému tempu, archaickému jazyku, tíživému tichu. Strach „nevyráběla“ strašidla, ale pocit nevyhnutelnosti. Vědomí vyšší autority – Boží přítomnosti. Ta nebyla vždy laskavá, spíše přísná a také jaksi vzdálená…

Stálost a proměna

O třicet let později je leccos jinak. Na internetu kolují ironické komentáře, parodie, výřezy scén, které mají záměrně působit groteskně. Brouček pláče, protože rozbil lucerničku. Brouček se bojí modlitby. Brouček se stydí. V očích dnešních dětí je takový svět až bizarní svou starosvětskou vážností. Mnohé z nich „vydrží“ pomalé tempo jen několik minut. A dospělí se dívají na své děti i na Večerníček s úsměvem: jednak chápavým, jednak ironickým – jako na dávno zapomenutý výchovný film.

Přesto v té zvláštní pohádce i její televizní verzi cosi zůstává. Existenciální vážnost, kterou dnešní tvorba pro děti téměř opustila. Rovněž poetická obraznost, citlivý přírodní lyrismus a ušlechtilý humanismus si uchovávají nepomíjející platnost. A samozřejmě jazyk – jadrný básnický sloh spojující lidovou řeč s prvky biblickými.

Přece jen neumřeli

Je jednoduché se Broučkům smát. Těžší je vnímat je jako kulturní relikt, jako obraz hodnot, které už zmizely nebo ustoupily do pozadí. Nejde jen o náboženství; ale také o způsob, jakým jsme kdysi dětem vyprávěli o životě. S respektem k jeho méně veselým či temným stranám, které k životu také patří.

Broučci připomínají, že ne každý příběh musí být veselý jako Maxipes Fík, barevný jako Káťa a Škubánek a dynamický jako Bob a Bobek. Ty vynikající Večerníčky mohou být přece až únavně veselé, pozitivní a optimistické. Je úžasné mít „na vyváženou“ i něco pomalého, tichého a smutného. A navíc něco, co se prokazatelně umí vrýt do paměti. I když to třeba doceníme až později. Ne náhodou ta kdysi pozapomenutá knížka dnes patří k nejvydávanějším českým publikacím pro děti a mládež. Vyšla česky více než stokrát…

Zdroje: idnes.cz, csfd.cz, autorský text