Celé Česko v slzách: Hlas z Večerníčku zmlkl navždy. Měřila jen 120 cm, ale zanechala obří stopu

Když se objevila zpráva o jejím úmrtí, českým veřejným prostorem se rozlila vlna dojetí. „Odešla legenda,“ zaznívalo z médií i od kolegů. Originální, svébytná a zcela nezaměnitelná osobnost českého herectví, dabingová legenda, „malá velká“ dáma. A taky kamarádka z dětství. Jedna z těch nejmilejších. Její hlas kdysi ve Večerníčku poznaly – a od té doby neomylně rozpoznávaly a rozpoznávají – generace dětí; nejen ve Včelce Máje, ale i v mnoha dalších animovaných a filmových projektech.

Její hlas, okamžitě rozpoznatelný, jednoznačně identifikovatelný a budící veskrze pozitivní emoce, byl její profesionální značkou i půvabnou ozdobou jejího šarmu. I jednoduchým pohádkovým postavám dokázala vdechnout osobitý charakter a spojit tak děti s příběhem; prostřednictvím intonace a emocí.

Přestože sama čelila (s grácií a charakterem) nelehkému osudu, dokázala předávat radost, hravost a něhu.

„Odlišný“ život

Narodila se 16. března 1930 v Praze do milující rodiny. Válka vše rozvrátila. Otec byl za války odvlečen, židovská matka přežila koncentrační tábor jen zázrakem. O zkušenostech, které Aťku Janouškovou bytostně formovaly, herečka nikdy nemluvila pateticky, naopak vždy s obdivuhodnou věcností a laskavostí. „Člověk se musí umět radovat i z maličkostí,“ zmínila v jednom z rozhovorů.

Byla nejen nepřeslechnutelná, ale i nepřehlédnutelná. Byť možná poněkud paradoxně. Vyrostla do výšky 120 cm.

Že nevyroste do „typické výšky“ svých spoluobčanů, věděla už odmala. V dětství jí to působilo trápení: děti ji škádlily a lékaři rodičům sdělili, že léčba dané hormonální poruchy neexistuje. Přístup dětí ani stanovisko lékařů však Aťce nebránily v rozvoji pohybového talentu, který se u ní záhy projevil. Později dokázala svou tělesnou odlišnost zcela přijmout a proměnit ji v přednost. „Když jste malí, musíte být dvakrát odvážnější,“ říkala s úsměvem a přirozenou, žitou hrdostí.

Jak moc byl pro ni pohyb po celý život důležitý, zdůraznila i ve svých vzpomínkách zaznamenaných díky projektu Paměť národa. Vždy cvičila, tančila, odmala zkoušela baletní kroky. „Řekli mi, že na balet nemám výšku, ale já jsem věděla, že mám srdce. A to se počítá.“

Týmové talenty

Vedle tanečního nadání projevovala od dětství řadu dalších talentů. Zpívala, hrála na klavír, učila se jazyky. Už během války účinkovala na prknech Národního divadla, později hostovala v Divadle E. F. Buriana i v řadě kabaretů a revuí. Herecký a taneční talent propojovaný s hudebním cítěním se jí později velmi hodil v dabingu stejně jako v muzikálových rolích.

Byla pověstná svou energií a sympatickou, pozitivní tvrdohlavostí. „Když se rozhodla, že něco udělá, nic ji nezastavilo,“ vzpomínal jeden z kolegů. Její jevištní vystupování bylo plné temperamentu a humoru. I když stála při závěrečném aplausu v řadě s mnohem vyššími kolegy, byla nepřehlédnutelná.

Nesmrtelná Včelka Mája

Zlom přišel v 70. letech, kdy získala roli malé, zvědavé a neposedné včelky Máji. Seriál vznikl v mezinárodní koprodukci Německa, Rakouska, Kanady a Japonska a stal se kulturním fenoménem. Česká verze díky dabingu Aťky Janouškové získala naprosto osobitý ráz.

„Kvůli Máji jsem svůj hlas nikdy neměnila,“ uvedla v rozhlasovém rozhovoru hlasem, který i v osmdesáti letech zněl pořád stejně. Její intonace a přirozený dětský projev vytvořily iluzi věčné hravosti a optimismu. Ty však současně patřily k základním kamenům hereččiny osobnosti.

S nezaměnitelným hlasem ve slavném Večerníčku se pojí i slavná titulní píseň v podání Karla Gotta s textem Zdeňka Rytíře. Kombinace Gottova zpěvu a Aťčina hlasu vytvořila kouzlo, které přetrvalo desetiletí. „Byla to alchymie: Gott zazpíval písničku, Janoušková promluvila Májou, a najednou to celé žilo,“ poznamenal hudební publicista Jiří Černý.

Dodnes, když zazní úvodní melodie ze Včelky Máji, většina lidí si okamžitě vybaví právě Aťčin jemný hlas spolu s kantilénovou bravurou Zlatého slavíka.

Za hranicemi dabingu

Přestože Včelka Mája byla její životní rolí, Aťka Janoušková se objevila i v řadě dalších projektů. Jak ve filmu (například Ať žijí duchové! nebo oscarový Amadeus), tak na divadle (včetně muzikálů a operet). A také v rozhlase.

Kolegové na ni vzpomínali jako na herečku, která měla schopnost přenést na jeviště i „na mikrofon“ radostnou energii. „Uměla z jednoduché postavičky udělat někoho, koho si pamatujete. Její hlas nebyl jen technicky dokonalý, ale lidský,“ uvedl dabér a režisér Zdeněk Štěpán.

Odcházení

Přestože Aťka Janoušková zůstala bezdětná, byla obklopena přáteli a kolegy. Postupem času se však nůžky mezi profesním a osobním životem rozevíraly, a zatímco se z animované včelky stala legenda, majitelka jejího hlasu žila v jisté osamělosti.

Její odchod 7. března 2019, jen pár dní před 89. narozeninami, zasáhl nejen kulturní veřejnost. „S Aťkou Janouškovou odchází kus našeho dětství,“ napsal tehdy Český rozhlas. Sociální sítě zaplavily vzpomínky diváků a posluchačů, kteří vyrůstali s jejím hlasem. Jedna z obdivovatelek tehdy napsala: „Mája pro mě nebyla jen včelka. Byla to kamarádka. Nikdy jsem se s ní nesetkala a vůbec jsme se neznaly, ale Aťka mi bude navždy chybět.“

Nesmrtelné přátelství

Hlas Aťky Janouškové se stal součástí kolektivní paměti. Patří k umělcům, kteří svým hlasem ovlivnili celé generace a kteří dokazují, že dabing je nejen naprosto svébytné umění, ale také že hlas – často „zastíněný“ vzhledem – dokáže nést radost a útěchu. Po právu byla Aťka Janoušková za svůj celoživotní přínos dabingu vyznamenána Cenou Františka Filipovského.

Její odkaz zůstává živý: v reprízách večerníčků, v rozhlasových nahrávkách, ve vzpomínkách diváků i kolegů. Byla totiž v mnoha směrech výjimečná a inspirativní. Je skvělé zažít takovou kamarádku.

Zdroje: irozhlas.cz, cs.wikipedia.org, medium.seznam.cz