Babička ten „šunt“ nechala u popelnice. Soused to sebral a prodal za 300 tisíc korun

Staré věci, ať už je to nádobí, obrázky, hračky, knihy, gramofon či fotoaparát, byste neměli nikdy vyhazovat. Ať se k vám dostanou z dědictví nebo je najdete někde na půdě staršího domu, který jste právě koupili.

Nikdy totiž nemůžete vědět, zda se nejedná o sběratelsky cenný předmět. Sami to většinou nepoznáte. A je-li předmět zanesený prachem času, může vám připadat zbytečný. Ale pod letitými usazeninami se může skrývat hodnotné zboží. Zejména pro sběratele, antikváře či starožitníky. Proto si radši staré věci nechte nějakým znalcem odhadnout. A nijak je neopravujte ani nečistěte. Mohli byste jim ublížit.

Poklad u popelnice

V nedávné době se na zahraniční internetové diskusi Reddit objevila zpověď paní, jejíž vnuk se lehce dostal k penězům za poklad, který našel u popelnice. Dovolte, abych se s vámi o tento příběh podělila. Žena měla zlomenou nohu, ale dobelhala se v nedělním odpoledni na terasu, kde si dopřávala kávičku. V jednu chvíli uviděla cizí stařenku, která na kárce tlačila jakýsi kus nábytku. I když to nebyl nijak velký náklad, zdálo se, že to stařence dává pěkně zabrat. Ale protože jí Elisabeth s nohou v sádře nemohla nijak pomoci, a žena mezitím zmizela za vzrostlou vegetací, už se tím Betty víc nezabývala.

Večer se za ní zastavil její vnuk Mathyas, zdali něco nepotřebuje a také zjistit, co jí má na další den rodina nakoupit. A ptal se, jaký to starý krám má u popelnice. A jak ho tam mohla s nohou v sádře a o berlích dopravit. A babička Betty vyprávěla o staré paní, která cosi tlačila na vozíku. Nejspíš už chudák dál nemohla, tak se nákladu zbavila. „No, nic, za dva dny přijedou popeláři, jestli to půjde, tak to rozřež a přidáme to do popelnice.“ 

Líná huba, holé neštěstí

Často o lidech, a to o ženách i mužích, říkáme, že jsou drbny. Mathyas nedržel jazyk za zuby a tento „drb“ bylo to nejlepší, co kdy v životě udělal. O babce s vozíkem a jejím nákladu, který složila u popelnice, se zmínil v práci. Na to ovšem ihned reagoval šéf, který řekl, že jeho bratr je starožitník a že takovou starou věc by měl možná vidět. A tak se na to vyrazili podívat zblízka. Jednalo se o starý stolek elegantního tvaru. Pod zašlou a zaprášenou deskou zahlédl šéf jemnou intarzii s motivem vavřínových listů a drobných květin, vykládanou tmavým ebenem a světlou javorovou dýhou. Neunikly mu ani drobné mosazné detaily na nohách a ručně broušený okraj.

Stolek muži naložili do auta a zavezli ho starožitníkovi. Ten v levém spodním rohu objevil ještě viditelnou značku vídeňského ebenisty. A pak jeho srdce zajásalo: šlo o pozdně biedermeierovský kus nábytku z první poloviny 19. století, pravděpodobně kolem roku 1840. Starožitník byl doslova jako u vytržení. Takto dochovaný kus se objeví jen zřídka, a ještě s tak jemnou ruční výzdobou. Ujistil Mathyase, že po renovaci bude mít stolek hodnotu kolem 12 tisíc euro, což je zhruba 300 tisíc korun. Částku na renovaci odpočítal a zbytek Mattymu poslal na účet.

A jak to se stolkem vlastně bylo?

Stařenka byla paní Stefanie, která bydlela na konci vedlejší ulice. Po letech se odhodlala k tomu, že vyhází nějaké staré harampádí. V domku se nacházela spousta věcí, které jen zabíraly místo a k ničemu už nejsou. Mezi těmito krámy byl i dřevěný stolek, který léta stál u schodů, a přitom se už dávno nepoužíval. Byl zašlý, malinko i odřený, s trochu rozviklanou nožkou. „Starý šunt z bytu ještě po mých rodičích,“ pomyslela si stařenka a rozhodla se, že ho odveze do sběrného dvora, protože do popelnice by se nevešel. Naložila stolek na vozík a vydala se na cestu ke sběrnému dvoru.

Jenomže cesta hlavní ulicí je do mírného kopečka a paní Stefanie neodhadla svoje síly. Když už nemohla, vyložila stoleček u popelnice v půlce ulice a vydala se na cestu zpět. A tak se z šuntu u popelnice vyklubal poklad. Byl to biedermeierovský stolek z roku 1840, který byl vydražen za 300 000 Kč.

Mathyas však po stařence pátral, až zjistil její jméno a bydliště. Koupil ženě kytici a čtvrtinu výtěžku jí předal. Že to stařence vehnalo slzy do očí, o tom už asi není nutné ani vyprávět…

Autorský text