Během dovolené jsem se dozvěděla, že už nejsem vdaná. Místo opálení jsem si přivezla pěknou depku

Dovolená má být zaslouženým odpočinkem po celoroční práci. Vždyť načerpání nových sil je alespoň jednou za rok zapotřebí. A tak balíme kufr s představou moře, slunce, dobrého jídla a bezstarostného odpočinku. A všechny starosti necháváme za hranicemi všedních dnů i republiky.

Jenže někdy se stane, že právě v těchto chvílích, kdy má být mysl volná, přijde zpráva, která vám převrátí svět vzhůru nohama. Vždyť si to představte: sedíte na pláži, popíjíte vychlazený drink a do toho vnímáte jen příjemné zvuky moře. Dřív by nějaký čas trvalo, než se člověk dozví jakoukoliv zprávu. A dnes? Cinkne SMS a vy víte v mžiku všechno, co jste možná ani vědět nechtěli. Často vypadá špatná nečekaná zpráva v prvním okamžiku horší, než ve skutečnosti je.

Rozvod nebo odpuštění?

Když se ale náhle dozvíte, že váš život tak, jak jste ho znali, už neexistuje, je to pěkná rána. Najednou šumění vln i sluneční paprsky zmizí a ve vás se rozhostí chlad. A pořádná depka. Své o tom ví jedna ze zlomených žen, která svůj příběh sdílela na Redditu. Nějak podobně to totiž sama měla.

Svůj manželský vztah jsem v tomto světě považovala za největší jistotu a v průběhu dvou tří let jsme chtěli založit rodinu. Dlouho jsem věřila, že jsem si vzala toho nejbáječnějšího chlapa na světě. Pak se ukázalo, že ani svému manželovi, s nímž jsme si dlouho budovali vzájemné pouto, nemohu věřit. Je profesor a podvedl mě se studentkou. Tehdy to tak strašně bolelo… A sepsali jsme žádost o rozvod. Co udělal jednou, udělá zas…

Jenže rozum a čas jsou dva vzácné léky, které dokáží zahojit spoustu ran. Dokázali jsme o problému hovořit, vše jsme si vysvětlili. A tak ještě před tím, než jsme žádost odeslali, jsem si uvědomila, že manželovi dokážu odpustit. A domluvili jsme se, že od rozvodu upustíme a náš život půjde dál. Můj muž sám nabídl, že žádost vyhodí do koše. A omluvil se s tím, že mu tohle pochybení dalo pořádně za vyučenou a že chce naše manželství udržet.

Dny plné šťastných okamžiků

Netrvalo dlouho a náš život se vrátil do starých kolejí a všechno bylo zalité sluncem. Muž byl pozorný, laskavý, věnovali jsme se společenskému vyžití i sami sobě. Byli jsme spolu možná častěji než dřív. Kromě dvou týdnů v roce. Manžel jako pedagog každoročně odjížděl se studenty na týdenní pobyt na hory. Což není nic pro mě. Sníh a mráz mě děsí od dětství. A tak já zase létám na týden k moři. V září, kdy je v destinacích větší klid, protože největší nápor rekreantů pomine; a také je to levnější. Společnou dovolenou trávíme s manželem v červenci.

Slunce náhle přestalo hřát

Jednoho dne čas mé dovolené nadešel. Rychlé balení, krátké rozloučení a za dvě hodiny jsem vystupovala nedaleko svého přímořského hotelu. Dva dny jsem si užívala to blaho: slunce, teplý vánek, šum mořských vln… To jsou okamžiky, kdy vám vůbec nepřijde na mysl, že na světě existuje také zlo. A to se náhle přiřítilo a uchvátilo mě svými pařáty. Vždy v podvečer jsem kontrolovala telefon, jestli někdo nevolal nebo posílal zprávu. Nebyla to SMS, ale zpráva v datové schránce. Otevřela jsem ji a zjistila jsem, že jde o oficiální oznámení účastníku řízení o nabytí právní moci rozvodu. A datum rozhodnutí? Několik týdnů před mým odletem k moři…

Po šoku přichází emoce jedna za druhou

V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. To, co se člověku začne dít v hlavě, je skoro až nepopsatelné. Člověk prochází různými fázemi bolesti. Nejdřív nechápete. Pak strašně začne bolet zrada. A záhy začnete přemýšlet, jak k tomu všemu došlo. A já si uvědomila, jak zrůdné byly kroky mého muže. Žádost o rozvod tehdy nevyhodil, ale dobře uschoval.

Po nějakém čase se jeho studentce narodilo dítě a on mezitím žádost o rozvod podal. A soud ji vyřídil kladně. V té chvíli asi nebylo nejhorší to, že jsem najednou zůstala sama a zcela ztratila půdu pod nohama, ale že jsem asi půlroku žila své štěstí s člověkem, který za mými zády splétal pavučiny své zrady. Z této své dovolené jsem si nepřivezla opálení, ale tak hlubokou ránu v duši, že se jen tak nezhojí. Takže dámy, rada pro vás: důvěřujte, ale prověřujte!