Za socialismu byl tenhle film břečka na plátně. Dnes se po něm Češi shánějí jako po rouškách za covidu

Doba se neustále mění, stejně tak jako trendy a móda. V oblasti interiérového designu například platí, že se retro design opět vrací do módy. Stejně tak tomu je i v oblasti módy oděvní, kde se periodicky objevují staré motivy, jen aby získaly popularitu. Pro hudbu to platí jak by smet a ani filmům se tento trend zcela nevyhýbá. Snímky, které dříve bývaly považovány za břečku, dnes nabývají na popularitě a je po nich sháňka jako po rouškách za covidu.

V minulosti byla natočena celá řada filmů, které si našly jen hrstku příznivců. Někteří lidé by možná mohli tvrdit, že tyto snímky předběhly svou dobu. Jiní by mohli tvrdit, že se jednoduše jednalo o snímky natolik atypické, že jejich cílová skupina byla zákonitě malá. Některé tyto snímky, které byly v minulosti přehlíženy, či nahlíženy skrze prsty, se však v poslední době vracejí. Platí to například pro drsný alternativní snímek z dob hluboké totality.

Drsný film vzniklý v hlubinách socialismu

Snímek Ucho z roku 1970 je náročné, psychologické drama s prvky thrilleru. Scénář vznikl z pera Karla Kachyni a Petra Procházky, přičemž druhý ze zmíněných byl zároveň autorem knižní předlohy. Karel Kachyňa se zároveň chopil režie a dal vzniknout tuhému a pro mnohé těžce stravitelnému soustu, které si i přes svou komplikovanost našlo řadu fanoušků.

Ačkoliv snímek ve své době nebyl přijat, vyznačuje se skutečně silným hereckým obsazením. V hlavních rolích se tak objevují Radoslav Brzobohatý po boku Jiřiny Bohdalové. Tato hvězdná dvojice ve filmu hraje manželský pár, který je pohlcen paranoiou a snímek pak sleduje jejich postupný psychologický rozklad.

Příběh filmu se odehrává v roce 1952, tedy v době, kdy Československu vládl tvrdý, stalinistický režim. Ministrův náměstek Ludvík se svou manželkou Annou zjišťují, že se v jejich bytě kdosi pohyboval. Ludvíkovi dochází, že se dostal do hledáčku tajné policie kvůli svému napojení na ministra, který byl zatčen kvůli nevyhovující zprávě, kterou Ludvík pomáhal psát. Pár se dostává do paranoidní spirály, než na jejich dveře nakonec zazvoní příslušníci StB.

Snímek, který byl přijat sporně

Film Ucho patří mezi typické příklady československých „trezorových“ filmů. Zákaz jeho promítání byl dán hned několika faktory. Jedním z nich bylo nelichotivé vykreslování praktik tajné policie, které se během období normalizace stalo opět aktuálním. Druhým z faktorů byla skutečnost, že jméno autora předlohy Jana Procházky, na veřejnosti nesmělo být vyslovováno, aniž by z toho byly vyvozovány důsledky.

Snímek má poněkud náročnou kompozici a kombinuje v sobě řadu žánrů. Najít tak můžeme prvky kriminálního filmu, ale i satiry, grotesky a najít můžeme i momenty jako vystřižené z filmu od Hitchcocka. Název filmu je odvozen od „uší“, tedy sledovacích zařízení, která byla instalována do bytů a pracoven sledovaných představitelů režimu. Ucho tak brilantně vykresluje tíživou atmosféru, ve které museli tehdejší funkcionáři žít.

Film Ucho byl zcela stažen z promítání hned v roce 1970 a na světlo světa se dostal až v roce 1989, kdy premiéry v kinech se dočkal až v roce 1990. Paradoxně tak film podlehl tomu, co se snažil popisovat. Tedy tvrdým sledovacím a manipulačním taktikám tehdejší doby.

Jsme dnes už překrmeni Hollywoodem?

V posledních letech se filmy, jako je Ucho opět dostávají do módy. Staré klasiky nacházejí nové příznivce v řadách mladých lidí a dokonce i samotní pamětníci si je občas připomenou a podívají se na ně z nového úhlu pohledu. Nezávislé filmy obecně v současné době zažívají určitou renezanci. Pro tento fenomén existuje hned několik vysvětlení.

Po dekádách, kdy jsme byli bombardováni hollywoodskými produkcemi, se diváci přejedli těchto jednoduchých snímků a moderní filmový fanoušek vyhledává spíše snímky obsahující nějaký hlubší smysl. Hollywoodské filmy často nabízejí pouze generické motivy se zájmem zalíbit se co největšímu počtu diváků. Nezávislé snímky oproti tomu nabízejí hlubší zážitky.

Další z faktorů, který způsobuje nárůst popularity nezávislých filmů, je přístupnější technologie. Snímek tak může natočit i aspirující režisér, který by v minulosti možnost neměl. To má za následek rozmach produkcí tohoto typu, což připoutá diváckou pozornost k tomuto stylu kinematografie. A tento divák mnohdy začne pátrat i po klasických snímcích z minulosti, které splňují tyto parametry.

zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, aiu.edu.kw