Byl to zubař, ale choval se jako primitiv. Více naivnějšího člověka byste těžko za 1. republiky pohledali

Ani to, že máte povolání zubaře, nezajistí, že se nebudete chovat jako blbec. Jeden takový žil během První republiky. Mnoho pamětníků si na tohoto slavného muže možná ještě vzpomene. 

Film pro pamětníky – tak se označují starší československé filmy, které pocházejí z doby od 30. až 60. let minulého století. Zpravidla se jedná o černobílé nostalgické snímky, na které s radostí vzpomínají především starší generace. Mezi herce, kteří jsou neodmyslitelně s těmito filmy spjati, patří například Lída Baarová, Oldřich Nový nebo Adina Mandlová. I když se občas objeví dramatická zápletka, obvykle jsou tyto filmy spíše komediálního, romantického či hudebního zaměření. 

Zubař, který byl ale v běžném životě k nepoužití 

Jedním z mužů, který je mimo jiné spojen i s filmy pro pamětníky, je i Karel Hašler. Ten byl za období První republiky považován za jednoho z nejvíce naivních lidí. I když to byl zubař, u kterého by člověk očekával chování určité úrovně, choval se spíše jako blbec. 

O koho vlastně jde? 

MUDr. Karel Verner je bohatým zubařem. Ten touží po lásce a zahnání samoty. A tak se rozhodne najít prostou dívku, kterou si ale převychová k obrazu svému. Povede se mu to? Kromě naivity se projevuje i jeho nepraktičnost a citová a sociální neschopnost. I když je vzdělaným a společensky úspěšným mužem, pro normální život je téměř nepoužitelný. Možná tak nemá šanci na úspěch. 

Ve hře, která je inspirována motivy Pygmalionu, tento doktor vystupuje doslova jako blbec. Jeho naivní chování překvapí každého diváka. A to i přesto, že je celá komedie natočená jako němý film.

Ve skutečnosti byl Hašler obyčejným člověkem 

To, jaká byla jeho role zubaře Vernera, je jedna věc. Protože byl Hašler skvělým hercem, dokázal se do role vžít natolik, že si lidé mysleli, že má takové povahové rysy i ve skutečnosti. Realita však byla naprosto odlišná. Karel Hašler byl miláčkem diváků. Snad nikdo by o něm neřekl nic špatného. 

Narodil se v roce 1879. I když se vyučil rukavičkářem, záhy nato začal svou divadelní kariéru. A to v divadle Pavla Švandy. Kromě herectví koketoval i se scenáristikou a režií. Mimoto se věnoval také psaní textů a byl i českým písničkářem. Zahrál si v Národním divadle v Brně či v divadle v Táboře nebo Lublani. Postavil se i na divadelní prkna v Národním divadle v Praze. Z něj byl ale pro nekázeň propuštěn. Kočovná krev a komediantské srdce se v něm nezapřelo. A tak se kromě hraní v divadlech či ve filmech věnoval i objíždění měst se svým kabaretem. 

Osudnou se mu bohužel stala druhá světová válka 

Jako písničkář a odpůrce tehdejšího režimu se nebál zpívat vlastenecké a protiněmecké písně. Několikrát byl zatčen gestapem. Nakonec skončil v koncentračním táboře Mauthausen, odkud již se bohužel nevrátil živý. Posledním filmem, ve kterém se objevil, byl film Městečko na dlani. Ten měl premiéru až několik měsíců po jeho smrti. 

O tom, že byl mužem se srdcem na správném místě, vypovídá jeho aktivní boj za republiku. Mezi známé písně, které se nebál veřejně zpívat, patří například „Čí je Praha? Naše!“, „Náš tatíčku, Masaryku“ či „Svoboda je svoboda“. 

Zdroje: Csfd, Filmovyprehled, ireport