Byl za největšího blba celé České republiky. Nikdy nevěděl, která bije, ale přesto jsme na něj nedali dopustit

Jeden chlapec byl v roce 1931 tak popleteně prostořeký, že málem přivedl vlastního otce o všechny peníze. Přesto jeho hlouposti nakonec zachránily celou rodinu před finančním krachem. Když šel místo otce na schůzku se zprostředkovatelkou, choval se tak nemožně, že ženu naprosto vyděsil. Nakonec se ale ukázalo, že jeho trapnost celou rodinu spasila. 

Loutkář Josef Skupa dostal ve vinohradských ateliérech v únoru 1931 příležitost natočit vůbec první zvukový loutkový film u nás a byl z toho úplně vedle. Jenže producent mu dal na celou věc jen jeden den. To byla neuvěřitelně krátká doba i na tehdejší poměry. O režii se postaral sám Josef Skupa spolu s Václavem Kubáskem.

Velké plány, málo času, žádný úspěch

Film „Spejblovo filmové opojení“ měl být premiérově uveden jako první český 100% mluvící loutkový film s podnázvem „Osudy hadříků a dřívek na 7 nitkách“. Statický záznam divadelně koncipovaných scén však nedokázal postihnout osobitý půvab loutek, který diváci milovali z divadelních představení.

Příčin neúspěchu bylo podle ČSFD hned několik. Režisérova nezkušenost v zcela novém žánru, nefilmová statičnost kamery, nevyzkoušená zvuková aparatura a především ryze spekulativní přístup producenta Josefa Fišera. Ten nechtěl investovat do kvalitní výpravy ani do delší natáčecí doby. Film byl navíc klasifikován jako nepřístupný mládeži do 16 let, což absolutně nedávalo smysl. 

Malý darebák, který zachránil celou rodinu

Ve Skupově původním pojetí byl Hurvínek tím, kdo svým lišáctvím vysvobozoval naivního a k synovi nevšímavého Spejbla z problémů. Příběh líčí Spejblovy ambice stát se filmovou hvězdou. Proto si nechá uveřejnit inzerát v novinách, kde se nabízí jako herec. Když dostane odpověď, pošle místo sebe ke zprostředkovatelce svého syna Hurvínka. 

Hurvínek se však obává, že otec opět shání manželku, a proto se na návštěvě chová tak nereprezentativně, že dámu úplně odradí. Spejbl se na Hurvínka nejprve zlobí, ale když se dozví z rádia, že šlo o zkušenou podvodnici, kterou právě dopadla policie, je rád, že ho syn vlastně zachránil. Hurvínkova zdánlivá hloupost tak nakonec ukázala jako prozíravá moudrost.

Rukulíbám, milostpaní 

Zatímco film samotný se nikdy nedostal k širokému publiku, jedna jeho složka se stala skutečným hitem. Foxtrot „Rukulíbám, milostpaní“ od Rudolfa Kubína se Spejblovým zpěvem vydala gramofonová firma Ultraphon dokonce ve dvou verzích, orchestrální i zpívané. 

Tento kuplet si Spejbl mnohokrát zazpíval i na jevišti a v úpravě Karla Velebného zazníval ještě v Kirschnerově hře z roku 1972. Písnička tak paradoxně přežila samotný film a stala se součástí stálého repertoáru divadla.

Geniální nápad zmařený šetřením

Josef Skupa měl pro svůj filmový projekt velké plány. Zachované libreto dokládá, že promýšlel nový vztah loutky na scéně a ve filmu. Realizace jeho představ by však vyžadovala značný čas a úsilí. Slibný projekt byl proto realizován jen z malé části a jen v několika pasážích se podařilo zapojit loutku do filmového prostoru. Film měl premiéru 7. dubna 1931 v kině Světozor, kde se hrál dva týdny, stejně jako v kinech Kotva a Radio.

Od nepublikovatelné přezdívky k milovanému jménu

Původ Hurvínkova jména je jednou z nejzajímavějších kuriozit v dějinách českého divadla. Podle vyprávění řezbáře Gustava Noska jeden Skupův známý malíř při prvním spatření loutky nazval postavu výrazem „zkurvínek“. Přezdívka se v soukromí mezi lidmi z divadelní branže ujala, ale z pochopitelných důvodů byla nepublikovatelná.

Až jednou Skupova manželka navrhla úpravu jména na „Hurvínek“ a postavička pod tímto jménem od té doby vystupuje. Hurvínek se poprvé objevil na scéně 2. května 1926 ve hře „Počestný dům“ a původně nebyl záměr, aby byl Spejblův syn. Postupně to ale vyplynulo z jejich vzájemného vztahu.

Zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, spejbl-hurvinek.eu