Celý svět šílí z tohoto slovenského jídla. Čechům se z něj ale už od roku 1993 zvedá žaludek

Slovensko nabízí kulinářské pochoutky, které šokují celou Evropu a i některým Čechům se při jejich zmínce dělá nevolno. Na slovenských stolech samozřejmě nenajdeme pouze tradiční halušky. Tamní kuchaři rádi servírují třeba i krvavničky plněné prasečí krví. Mnohem častěji se ale turisté setkají s jinou typickou slovenskou potravinou, která ne každému padne do noty.

Slovenská kuchyně nabízí pár specialit, které se výrazně liší od české gastronomie. Krvavničky představují tradiční pokrm připravovaný z vnitřností, vepřového masa a čerstvé krve. Pro české konzumenty, přestože jsou na zabijačkové hody zvyklí, to může být i tak šokující a kulturní rozdíl.

Směs do krvavniček se ochutí kořením, natlačí do střívek a uvaří. Vznikne tmavá klobása s intenzivní chutí, kterou místní považují za delikatesu.Každá babička má svůj osvědčený recept, o kterém tvrdí, že je nejlepší v celé vesnici. Někde přidávají více cibule, jinde spoléhají na majoránku.

Gastronomické šílenství pokračuje

Krvavničky ale nejsou jediným podivným zástupcem slovenské kuchyně. Dále je to pro mnohé žinčica z ovčího mléka nebo lokše místo knedlíků u pečené husy. Mezi slovenské speciality patří také produkty, které získávají mezinárodní uznání. V roce 2008 Evropská unie udělila ochrannou známku  slovenské brynze. 

Brynza rozděluje lidi na dva tábory. Jedni ji zbožňují, druzí se jí vyhýbají obloukem kvůli jejímu specifickému aromatu. Vyrábí se mletím ovčího sýra, který se smíchá se slaným roztokem a vznikne krémová hmota s výraznou chutí. Slovenské nařízení vyžaduje minimálně padesát procent ovčího mléka. 

Výsledek má krémovou konzistenci, výraznou chuť a charakteristické aroma, které provoní celou kuchyň. Pro některé gurmány je to vrchol sýrařského umění, pro jiné jen nepříjemně zapáchající potravina.

Mezinárodní expanze slovenské pochutiny

Moderní, roztíratelnou podobu brynzy začali vyrábět Bryndziari ze Staré Turé a Detvy koncem 18. století. Inovace spočívala v použití solanky místo přímého solení, sýr tak získal jemnější, krémovější texturu. Do 19. století se stal brynzový produkt populárním po celé Rakousko‑Uhersku. Až desítky vozů putovaly měsíčně do Vídně, kde se pravá ovčí brynza prodávala na trhu. 

Tamější verzi, zvanou „Liptauer“ podle regionu Liptov, znali snad všichni. Po rozpadu monarchie a komunistických zásazích však originální slovenská brynza prakticky zmizela ze západních trhů a dlouhá léta byla znovu výsadou slovenské kuchyně. Dnes se však karta obrací. Evropské restaurace brynzu znovu zapojují do svých pokrmů a novináři o ní píšou nadšené sloupky a specialized importéři hlásí narůstající objednávky.

Změna postoje Čechů k slovenskému sýru

Pro českou populaci je brynza trochu citlivé téma. Do roku 1993 patřila do společného kulinářského dědictví, po rozpadu Československa se z ní ale stala čistě specialita našich sousedu. Spousta Čechů má s brynzou spojené vzpomínky z dětských výletů k příbuzným na Slovensko nebo z letních táborů v Tatrách. 

Proč nám obvykle nechutná?

Proč Češi brynzu nemusí? Důvodů je hned několik. Největší problém představuje její výrazná chuť. Česká kuchyně tradičně sází na jemnější chutě, oblíbený je proto eidam, gouda nebo hermelín. Brynza je pro většinu Čechů zkrátka moc výrazná a nepříjemně zapáchající.

Druhým faktorem je omezená dostupnost. Brynzu nenajdete v běžných obchodních řetězcích. A ve specializovaných prodejnách dosahuje cena často dvojnásobku standardních sýrů. A za třetí je to změna vnímání po rozdělení Československa. 

Zdroje: cs.wikipedia.org, urobsisam.zoznam.sk, cs.wikipedia.org