Češi jsou jazykoví mistři. Vymysleli slovo, které jinde na světě nemá obdoby

V naší zemi se najde mnoho malých školáků, kteří spílají svým učitelům češtiny za to, co je nutí soukat si do hlavy. Tito rošťáci však mají výhodu, že v tomto jazyku vyrůstají a jsou jím obklopení. To z něj činí něco náročného, ale stravitelného. Oproti tomu cizinci, kteří se s češtinou setkávají poprvé se mnohdy nestačí divit, co to vlastně slyší. Ne nadarmo se čeština považuje za jeden z nejtěžších jazyků na světě.

Čeština je nádherný a květnatý jazyk, který lze využívat pro stavbu složitých vět, obratně zachycujících mnoho rovin najednou. Emocionální zabarvenost nám pomáhá upravovat tvary slov tak, aby napovídaly jaký má popisovaný předmět emoční dojem. Několik gramatických pádů umožňuje realitu uchopovat z několika úhlů pohledu. To však zvyšuje komplexitu jazyka, který se pro cizince stává vysoce náročným. A jedním z hlavních důvodů je i existence světově unikátního písmene.

Absence samohlásek je pro cizince problémem

Jedna z věcí, která je pro cizince, kteří se učí česky, těžko pochopitelná, je možnost nepoužívat samohlásky v každé slabice. Nejen, že se v tomto ohledu čeština liší od románských či germánských jazyků, ale mnohdy i od jiných jazyků slovanských. V češtině tak lze říci „vlk“, zatímco Rus by řekl „volk“.

Oproti dalším slovanským jazykům jsme asi jediným, který je schopen používat souhlásky t, d a ch v těsném sledu. Příkladem může být například slovo „tchoř“, které touto kombinací přímo začíná. Množství  jiných jazyků by mezi první souhlásky vecpala samohlásku za účelem zjednodušení výslovnosti, avšak čeština tak nečiní.

Dalším unikátem je slabikotvornost písmen l a r. Mluvčí neslovanských jazyků se tak při vyslovování slov, jako „vystrčit“ či „zplstnatět“, chytají frustrovaně za hlavu, neschopni zkroutit svůj jazyk tím správným způsobem.

Písmeno, které je ve světě obávané

Dalším faktorem, který je pro cizince výrazně matoucí, je naše používání diakritiky. Existuje sice celá řada jazyků, která nějakou formu diakritiky používá, ale čeština je v tomto ohledu skutečně silná. Nejeden cizinec tak při zjištění, že jedno drobné znaménko zásadně mění zvuk písmene, jen nevěřícně kroutí hlavou.

Právě tento jazykový princip, kterým se čeština vyznačuje, dal vzniknout unikátnímu písmenu a zvuku, který ve světě nemá obdoby. Je to samozřejmě písmeno „ř“, které je pro cizince odjakživa něčím strašidelným a nepochopitelným. Málokterý jedinec, který se češtině učí až jako druhému jazyku, je tak schopen ho dokonale ovládnout, aniž by u něho nebyl slyšet mírný přízvuk.

To pak dává vzniknout takovým unikátům, jako jazykolam „tři sta třicet tři stříbrných stříkaček“, nebo zdánlivě nevinné označení času „třičtvrtě na čtyři“. Pro Čechy samozřejmost, pro cizince frustrující zkušenost.

Kořenová zelenina, která ničí iluze

Slovo, které v sobě překvapivě snoubí mnoho těchto faktorů, vás asi překvapí. Málokdo z nás se nad ním ve svém každodenním životě pozastaví a uvědomí si, že pro cizince je téměř nevyslovitelné. Je jím slovo „ředkev“. To totiž nejen, že začíná na obávané písmeno „ř“, zároveň se v něm objevuje posloupnost písmene d a k, aniž by mezi ně byla vložena samohláska.

Pokud se cizinců zeptáte, co je na studiu češtiny nejtěžší, zpravidla se shodnou na tom, že výslovnost. Člověk sice může věnovat studiu cizího jazyka dlouhou dobu, ale pak přijde nákup zeleniny v místní samoobsluze a je zaděláno na traumatizující zkušenost.  Ve světě samozřejmě existuje vícero jazyků, které se vyznačují zapeklitými pravidly a kombinacemi. Čeština se však může s určitou škodolibou pýchou řadit mezi ně a zůstávat tak světovým unikátem.