Česká komedie s Voskovcem a Werichem, u které se všichni smějeme. Málokdo ví, že si natáčení vyžádalo lidský život

Pamatuji si, že když jsem ten film viděl poprvé, přišla mi ta scéna skoro absurdní. Parta chlapů tlačí obrovský parní válec, celé je to takové bláznivé a působí to dost komediálně. Prostě typ humoru, na který ve starých filmech narazíte často. To se tak člověk směje až někde narazí na nějaký článek a zjistí, že za veselou scénou se skrývá nešťastná událost.

Při natáčení tohoto filmu tehdy došlo k nešťastné tragédii, o které se dnes tolik nemluví. Scéna s parním válcem, totiž skončila smrtí jednoho z herců.

Nehoda při natáčení

Film Hej rup! patří mezi klasiku československé kinematografie. Režisér Martin Frič v tomto filmu obsadil dvě velká herecká esa první republiky, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Příběh o dvou nezaměstnaných kamarádech, kteří se rozhodnou rozjet vlastní podnikání, byl plný typických groteskních momentů, jak už to z filmů těchto herců známe.

Jedna ze scén se natáčela s pomocí reálného parního válce. Záměrně to říkám, protože dnes by se na to najali kaskadéři, nebo by se ta scéna vytvořila v počítači. Film se zkrátka natáčel v době, kdy bezpečnostní pravidla na place byla mnohem volnější a podobné rekvizity se používaly bez nějakých zvláštních opatření. Během natáčení se ale stalo něco, co nikdo nečekal.

Parní válec se dal do pohybu a došlo k nehodě, při které byl smrtelně zraněn jeden z účinkujících. Herec Václav Trégl tehdy zranění přežil, ale jiný člen štábu takové štěstí neměl. Tragédie otřásla celým filmovým štábem. Dnes se o té události vcelku mlčí, protože film samotný zůstal symbolem komedie a optimismu meziválečné éry. Trochu to kazí jeho pověst, proto se o tom nerado mluví.

Herec, na kterého se zapomnělo

Jméno herce, který při nehodě zemřel, dnes zná jen málokdo. V archivech se objevuje jen sporadicky a většina diváků se o něm při sledování filmu vůbec nedozví. To je trochu smutné, ale zároveň běžné pro starší kinematografii. Dříve se o zákulisí natáčení moc nemluvilo. Noviny psaly hlavně o premiérách nebo o hvězdách filmu. O komparzistech a vedlejších rolích se často moc nemluvilo.

Díky historikovi Vlastimilovi Svěrákovi ale víme, že šlo o padesátiletého herce se jménem Adolf Heidrich-Marek. Za první republiky ředitelem divadla v Jihlavě a Znojmě. Víme to díky nekrologu, který vyšel před 86 lety v Jihlavských listech s titulkem Poslední výstup ředitele Marka. „Při rozpustilé scéně padl pod válec. Nešťastný herec byl velmi dobře znám u nás v Jihlavě“, napsal autor nekrologu.

Proč by se to dnes už nestalo

Když člověk slyší podobný příběh, napadne ho jedna otázka. Jak je možné, že se něco takového vůbec stalo? Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Filmový průmysl byl tehdy úplně jiný. Bezpečnostní standardy, které dnes považujeme za samozřejmé, prakticky neexistovaly. Kaskadérské scény často prováděli sami herci, technika byla těžká a obtížně ovladatelná a mnoho věcí se řešilo improvizací.

Dnes by podobná situace vypadala úplně jinak. Velké stroje na place podléhají přísným bezpečnostním pravidlům. Kaskadérské scény mají vlastní koordinátory, kteří posuzují rizika. Ti jsou potom často zodpovědní za to, když se něco zvrtne. Kamery se často ovládají na dálku a kolem nebezpečných záběrů vznikají bezpečnostní zóny. Navíc dnes jsou u filmu například správci rekvizit.

Takže pokud jde třeba o záběry, ve kterých se střílí, tak má jeden člověk na starosti jen to, aby zbraně byly vždy nabity slepým nábojem a podobně. I tak se čas od času stane nějaká ta tragédie, ale není to tak časté. Navíc existují digitální efekty. Mnoho scén, které se dříve musely natáčet reálně, dnes vzniká v počítači.

Filmy, které jsou i díky odvaze

Když se dnes člověk podívá na některé povedené komedie, možná lapá smíchy po dechu. Je dobře, že to tak je, lidé by se měli smát u filmů, které byly vytvořeny právě pro naše pobavení. Za každým filmem je ale další skrytý příběh a u některých z nich by se dal natočit film sám o sobě. Proto je dobré si čas od času připomenout lidi, kteří stojí za zrodem filmu. I ty, kteří se do filmu pustili s takovou vášní, že neváhali pro jeho natočení riskovat i svůj život.

Staré filmy vznikaly v době, kdy technika nebyla tak dokonalá a bezpečnost nebyla tak přísně hlídaná. Přesto díky tomu vznikla díla, která si lidé pouštějí dodnes. A někdy stačí jediná scéna, třeba s obyčejným parním válcem, aby člověku připomněla, že filmový svět není jen o smíchu před kamerou. Za každým záběrem totiž stojí desítky lidí a někdy i příběhy, které se do samotného filmu nikdy nedostanou.

Zdroje: idnes.cz, csfd.cz, filmovyprehled.cz