V Česku běžná komedie s Trojanem a Chýlkovou. V zahraničí nad ní lidé jen nevěřícně kroutí hlavou

Fanouškům českých filmů tenhle počin z prvních let nového milénia určitě neunikl. Hvězdné obsazení, palčivé téma inspirované zahraničními kauzami a to všechno pěkně zabalené v české realitě. Andrea Sedláčková dopravila do kin snímek, který je ze života a vlastně nás, ostřílené české diváky, zase tolik nepřekvapil. Přece jen v plejádě dramat, lehké bezútěšnosti a nedobrých konců, kterými jsme v naší tvorbě proslulí, je to vcelku průměrný kousek. Zahraniční diváci nad ním ale nevěřícně kroutí hlavami.

Na první pohled je to příběh o nefungujícím manželství a nevěře, což je téma, které bylo zpracované už nesčetněkrát, a to nejen u nás. Jenže my jsme do toho zvládli dát ještě kapku emocí navíc a do koktejlu mezilidského napětí přimíchat ještě pokušení a mocenské hry.

Partnerská hra na kočku a myš

V hlavních rolích se potkali herci, kteří patří mezi špičku naší filmové tvorby a vytvořili naprosto jedinečný koktejl filmového mistrovství. Dvojice Ivana Chýlková a Jan Kraus jsou manželé v reálném životě, ovšem tady si zahrají pár milenecký. Manžela Chýlkové bravurně vystřihl Ivan Trojan, který za svůj výkon dokonce získal Českého lva a aby byl trojúhelník jak se patří uzavřený, Kraus je ve snímku Trojanův nejlepší přítel. Vznikne nám tak pořádná vztahová šachová partie, ve které nikdy nevíte, odkud přijde mat.

Nechtěný rozvod a manipulace

Film stojí na jednoduchém, ale dost riskantním plánu. Martina je úspěšná ministryně, která si nemůže dovolit skandál před volbami, zatímco její manžel Karel se z manželství chce dostat pryč. Sám si užívá záletů a protože jeho žena odmítá rozvod, požádá kamaráda Otu, aby Martinu svedl a jejich schůzky tajně natáčel. Kompromitující materiál mu má pomoct k rozvodu, jenže z chladně vymyšlené manipulace se rychle stane zamotaný kolotoč lží, žárlivosti a nečekaných citů. A z toho, jak všechno dopadne, vám půjde zaručeně hlava kolem.

Je to ještě komedie?

Film se často označuje jako hořká komedie, ale upřímně? Tenhle humor je možná moc i na naše chuťové pohárky. Občas se pousmějeme, ale ani tak ne z pobavení, jako z uvědomění, že tohle jsou peripetie života, které můžeme prožít všichni. Postavy si navzájem podkopávají nohy, testují hranice a bojují o to, aby jejich část příběhu dopadla pro ně samotné nejlépe.

Český divák je na podobné vztahové války tak nějak zvyklý. Bereme to jako celkem známou sondu do pokřivených vztahů, jenže když se tenhle film dostal za hranice, nastal menší kulturní šok. V některých internetových diskusích se objevily komentáře, že tahle flirtovací hra je už za hranou vkusu, a vyvrcholení filmu nechává diváky s pachutí v ústech a v rozpacích, co jsme to u nás vytvořili.

Kulturní rozdíly

Za hranicemi našim filmům obvykle obecně moc nerozumí – na to už jsme zvyklí. Velké zahraniční ceny vyhrály snímky, které pracují s těžkými tématy války nebo lidských osudů po okupaci, ale například humorem jsme od sebe na míle vzdálení. Naše komedie se točí kolem lokálních reálií a humor je spíš cynický. Běžně si děláme legraci z lidské slabosti nebo se snažíme zlehčovat vážné situace, jenže to za oceánem vůbec nechápou.

Tohle zahraniční divák nepochopí

Zahraniční diváci, kteří tento film viděli, proto často psali, že jsou z toho celí rozhození. Čekali komedii s puncem dramatu, ale dostali skoro psychologickou studii o lidské malosti. Čekali film s jasným vyústěním, ale místo toho sledovali sled situací, které vyšumí v podstatě do ztracena, a o nějaké spravedlnosti nebo smysluplnosti si mohou nechat tak maximálně zdát. A je naprosto pochopitelné, že pro někoho z Ameriky může být dost šokující, že postavy za své chování vlastně nedostanou žádný relevantní trest. 

Právě tohle zahraniční komentující často nedokážou rozdýchat. V diskusích se objevují popisy ve stylu, že je to film, kde nikdo nevyhraje a snímek označují jako film o „loutkařích“, protože přesně to se tam děje. Každý pomyslně vodí a manipuluje svým nejbližším okolím, aby dostál svého místo, aby se protagonisté postavili svým životům napřímo a přiznali si, že nejsou šťastní.

Nevím, jestli je to kvůli reáliím a české povaze, ale film Musím tě svést mám opravdu ráda. Připomíná mi, že si každý prožíváme svoje osobní boje a strasti, kterým ostatní jen těžko porozumí, a že naše životní rozhodnutí nemusí nutně souznít s hodnotami ostatních.

Zdroje: csfd.cz, idnes.cz, cs.wikipedia.org, kinobox.cz