Kdo se dřív v Česku smál téhle profesi, dnes tiše závidí. Měsíčně to sype 200 tisíc
Za komunistů to byl pouze chlapík s hořákem a špinavými montérkami. Dneska si na téhle pozici dokáže člověk vydělat i statisíce měsíčně. Stačí se jen dobře uchytit. Dříve se věnoval převážně práci ve fabrice a dělal podřadnou práci. Dneska naopak pracuje na nejlepších designových kouscích.
Dost možná si ještě pamatujete, jak se někteří dělníci ve fabrice dřeli jako koně za pár šupů. Bohužel to je v dnešní době často podobné. Existuje ale pracovní pozice, která byla z komunistů považována za víceméně podřadnou, ale nyní je to zlatý důl. Dokázali byste si tipnout o co se jedná? Když jste řekli za socialismu, že jste umělecký svářeč, sklidili jste povětšinou posměch u piva. Když takovou věc řeknete dneska, lidi na vás budou koukat s otevřenou pusou. Dneska se totiž svářeči nevěnují jen trubkám a plechům. Zpracovávají designové zakázky a dokáži si přijít na pořádný balík peněz.
Kdo to je a co vlastně dělá?
Umělečtí svářeči už dávno nejsou jenom ti, kteří lepí železa, trubky a plechy k sobě. To už je doba dávno překonaná. Dneska se pohybuje tenhle bývalý dělník na hranici uměleckosti. S postupem technologie a novodobým vkusem lidí se změnili totiž i zakázky, na které jsou tihle borci najímaní. Povětšinou dneska svařují kovy do různých specifických tvarů a vytváří z nich speciální nábytek. Od židlí přes stoly až po postele. Některé kousky uměleckých svářečů naleznete i v galeriích a muzeích. A je třeba zmínit, že jsou jejich díla občas dech beroucí. Dneska už nepracují pouze s levnými kovy, jak tomu bylo dřív. Můžete nalézt i designové kousky z opravdu drahý materiálů.
Proč to dřív nikdo nebral vážně?
Za komunistů byl takový umělecký svářeč brán jako proletář, který většinu svého času tráví v nudné a šedé fabrice, kde svařuje kovy k sobě. Navíc ten přídomek „umělecký“, který když jste vyslovili nahlas, znělo to spíš jako nějaký vtip. Přeci jenom, co může být uměleckého na spojování trubek dohromady. I díky unifikovanému vkusu, nábytku a vlastně i všemu ostatnímu si nikdo asi nedokázal představit plně, co všechno by umělecký svářeč mohl vlastně vykonávat. Na to se přišlo až po pádu režimu, kdy se uvolnila nálada, lidé si mohli volně kupovat všechno, co chtěli, a každý si chtěl zařídit bydlení podle sebe. Být prostě jedinečný. A pro umělecké svářeče tak začaly žně
Jak se z „popelky“ stal král platů?
Každý po revoluci chtěl mít něco svého. A tak se najednou hrnuly zakázky na designová zábradlí, židle, stoly a vlastně všechen možný nábytek. Svářeči najednou mohli popustit uzdu své fantazii a začali tvořit krásné brány, kliky a nebo celé velké projekty zpracované od architektů. Navíc se objevila možnost pracovat jako OSVČ sám na sebe, což sebou neslo výrazné uvolnění. Dneska si takový umělecký svářeč, který má pravidelné zakázky, přijde klidně na stovky tisíc měsíčně. Vzhledem k jejich původní konotaci jich navíc není zase tak mnoho a mají tak volné pole působnosti. Pokud je umělecký svářeč navíc certifikovaný nějakým osvědčením, může si s klidným srdcem účtovat 300-400 korun na hodinu. Což je při 50 hodinách týdně takových 200 až 250 tisíc každý měsíc. A to je na dříve ušmudlaného dělníka z fabriky už poměrně hezká částka.
Na stříbrném plátně
Jednu slavnou svářečku můžete vídat i na stříbrném plátně. Tahle pracovní pozice byla stěžejním motivem americkém snímku Flashdance z roku 1983, kde se hlavní hrdinka Alex přes den věnuje práci se svářečkou a po nocích se oddává tančení v klubu. Její svářečská práce ale není přesně tou nudnou spojovačkou. Věnuje se tomu s uměleckou duší a s kovy vyloženě kouzlí, což podporuje i její uměleckou taneční duší, kterou v sobě skrývá. Právě kontrast mezi uměním a tvrdou realitou svářecích dílen je něčím, co z tohoto filmu dělá skvělou podívanou. A co vy? Dáte tomuhle snímku šanci?
