Jméno, které je samo o sobě výjimečně krásné, ale v Česku ho nosí pouze 1 059 žen. Jste mezi nimi?

To jméno je jako z balady. Jméno, které by mohla nést královna v pohádce. Má v sobě důstojnost, poezii i historii. Ozývá se v něm dětství, šum lesů, tajemství starých zrcadel. A přesto? V celé České republice ho podle posledních údajů nosí jen necelá stovka (či jen pár stovek) žen.

Možná i proto může to jméno na někoho působit až nečesky, téměř cizokrajně. A možná i proto se v něm ukrývá tajemná krása, na kterou jsme v moderní době pozapomněli.

Poklad předků

V českém kalendáři má svátek 13. února. Jeho četnost se podle různých zdrojů rozpíná mezi 7 majitelkami a asi tisícovkou, přičemž jejich průměrný věk činí 72 let. Mužskou podobou jména se pak může chlubit pravděpodobně jen necelá stovka nositelů.

Věnceslava je přitom jméno s jasným významem a hlubokým kořenem. Ne náhodou – a nikoli zřídka – se vyskytovalo i ve starších kalendářích, např. v Ženském kalendáři Elišky Krásnohorské z roku 1875.

Základem jména je staroslovanské slovo „věn“ (věnec, oslava) a pojem „slava“ (sláva) – tedy „slavící věncem“, „oslavená věncem“, možná dokonce „korunovaná slávou“. Jde o sesterský protějšek jména Václav/Venceslaus, ale i o samostatně užívanou podobu jména. Každopádně jako by vypadlo ze stránek Staročeské kroniky.

Hrdá krása

Je to jméno, které se neprosazuje. Protože jméno, které se tyčí. Věnceslava vyžaduje chvilku ticha. Je vzácná, ale ne vyumělkovaná. Lidová, a přece vznešená. Slovanská, a přece exoticky tajemná.

Jak zmiňují odborné lingvistické databáze: taková jména často mizejí z užívání nikoli pro svou nelibozvučnost, ale proto, že před nimi panuje jakýsi ostych. Jako by bylo pro malé miminko příliš náročným úkolem je „nosit“. Přitom kdyby se objevilo mezi současnými novorozenci či na dětském hřišti, působilo by doslova jako klenot mezi konfekcí. A nepochybně by vyvolalo poprask…

Kdo (na) tohle dnes má?

Jednou z mála známých současných nositelek je německá sopranistka s českými kořeny a mezinárodním renomé. Narodila se roku 1945, vystudovala Pražskou konzervatoř a po začátcích v pražském Národním divadle a plzeňské opeře se stala členkou opery v Lipsku.

 Její hlas zněl ve skladbách Bacha i Händela, zpívala se slavnými sbory a orchestry a působila i jako profesorka zpěvu v Berlíně a Výmaru. Získala prestižní titul Kammersängerin a zanechala po sobě nejen silný umělecký odkaz, ale i dokonalou ukázku toho, jak jméno Věnceslava nese skutečně výjimečná žena.

Proč se k takovým jménům nevracíme?

Protože jsme se začali bát „starých věcí“. Podle odborníků dnes velmi často volíme jména podle toho, jak znějí v angličtině, dokonce aktuálně i s ohledem na to, jak budou ladit s Instagramem. Současné české maminky mají přitom tendenci podceňovat fakt, že jméno není jen ozdoba.

Je to zpráva, kterou podává nový člověk sám o sobě – ale i zpráva, kterou tomuto světu přináší. A Věnceslava nese zprávu o kořenech, hrdosti, pevnosti, ale i „jinakosti“ a neokázalé kráse. Ba možná i o luxusu.

Tichý vzdor

Volba takového jména může být vědomým rozhodnutím s cílem nevybrat jméno, které zapadne, ale jméno, které vystoupí z davu. Které zazáří. Které si lidé zapamatují ne proto, že by bylo extravagantní, ale proto, že je upřímné, starodávné, laskavé a pevné. Ukrývá v sobě disciplínu i melodii.

Mít takové jméno jistě zavazuje. Jako by bylo předurčeno k velkému životnímu poslání jeho majitelky…

Nejste jeho majitelkou? Nevadí. Možná jí chcete být

Jména jako Věnceslava si možná zaslouží znovuzrození. Ne proto, že by se měla začít hromadně dávat dětem, ale proto, že nám připomínají, co všechno může jméno znamenat. Tradici, obraz, zvuk, pocit… A také schopnost dívat se jinak.

Třeba zrovna Věnceslava je cestou, jak do českých dnů vrátit trochu krásy, slávy, slavnosti – i pevnosti.

Zdroje: en.wikipedia.org, kalendar.beda.cz, krestnijmeno.prijmeni.cz