České televize se ho dodnes bojí pouštět: Tenhle film je tak děsivý, že i noční můry by si vzaly volno

Píše se rok 1947, komunisté ještě úplně nepřevzali otěže moci, a proto si filmaři mohli dovolit natočit něco, na co by za pár měsíců už neměli odvahu ani pomyslet. A právě v tomhle krátkém okně svobody vzniklo dílo, které se stalo noční můrou několika generací diváků. Film podle Gogolovy povídky se publiku dostal pod kůži natolik, že ho televizní stanice dodnes vysílají jen zřídka.

Příběh začíná nevinně, malíř si v bazaru koupí starý obraz. Jenže to není jen tak ledajaký obrázek. Je na něm podobizna lichváře Chazaje, muže, kterého se za života všichni báli jako čerta. A oči na portrétu, jako by sledovaly každý pohyb. Co se zprvu zdálo jako výhodný nákup, se rychle mění v prokletí.

Štáb měl strach pokračovat

Natáčení probíhalo v ateliérech Hostivař a Barrandov, kde byla atmosféra všechno, jen ne uvolněná. Kameraman Jan Roth vytvořil pomocí světel a stínů tak mrazivé záběry, že někteří lidé ze štábu měli strach už při samotném natáčení, což pak diváci u televize. 

Vladimír Šmeral dostal roli, která by dokázala zlomit ledajakého herce. Měl před kamerou postupně zešílet, ztratit rozum a nakonec úplně propadnout temnotě. A zvládl to naprosto perfektně. Z milého mladého umělce se během filmu stal posedlý maniak. 

Premiéra, po které lidé nemohli spát

Premiéra proběhla 9. ledna 1948 v pražských kinech Blaník a Lucerna. Film byl označený jako nepřístupný mládeži, což byla v té době docela vzácnost. A diváci rychle pochopili proč, některé scény byly tak intenzivní, že lidé museli opouštět sály.

Jeden z kritiků na ČSFD napsal: „Film světového formátu s noirovou atmosférou a fenomenálním Šmeralem v hlavní roli. Aneb jak se stát šíleným krok za krokem.“ Ale také zazněly hlasy, že jde o dílo příliš temné a na československé poměry nevídané.

Prokletí pokračuje i po letech

„Podobizna“ získala několik prestižních ocenění, prémie za režii, fotografii, scénář i hudbu. Jenže politické změny v únoru 1948 znamenaly konec takových experimentů. Film běžel v kinech ještě skoro tři roky, ale v prosinci 1950 byl definitivně stažen z distribuce.

Proč film stáhli, oficiálně nikdo neřekl. Ale v padesátých letech pravděpodobně nebylo moc vhodné točit horory o ďáblovi nebo o prokletých obrazech. Slavíček se pak už k takovým tématům nevrátil a točil spíše úplně jiné věci. Většina recenzentů se však shoduje na tom, že právě „Podobizna“ je jeho nejpovedenější dílo, které už ničím nepřekonal.

Moderní publikum vs. přes sedmdesát let starý horor

Dnes, více než sedmdesát let po natočení, je Podobizna stále stejně děsivá. Diváci, kteří film náhodou objeví večer v televizi, často píší na sociální sítě, že pak nemohli v noci spát. Jeden z nich poznamenal: „Tohle byl nejděsivější horor, co jsem kdy viděl. Fascinující na tom je, že člověk dokáže děsit pohled do tváře, nemusí to být dnešní bububu.“

Podobizna ovlivnila celou řadu dalších českých hororů. Juraj Herz se při natáčení „Spalovače mrtvol“ pravděpodobně mohl inspirovat právě děsivým pojetím tohoto díla, podobně jako tvůrci „Kladiva na čarodějnice“ nebo „Krysaře“. Všechny tyto snímky patří k těm nejděsivějším, které česká kinematografie nabízí. 

Film, který televize nechtějí vysílat

Proč se vlastně o „Podobizně“ skoro nemluví? To je ta největší záhada. Film má skvělé recenze, kritici ho řadí mezi nejlepší české horory, ale zkuste se zeptat kamarádů, jestli ho znají, pravděpodobně ne. Televize ho pustí tak jednou za pět let, většinou v noci, kdy se koukají jenom nespavci. Možná je to jenom náhoda, možná se prostě ztratil v čase mezi tisíci jinými filmy.

Nebo možná ten Gogolův příběh o prokletém obrazu, co zničí každého, kdo se k němu dostane, není jenom pohádka. Každopádně jestli narazíte na Podobiznu někde v programu, koukněte se. Jen si připravte něco na uklidnění nervů.

Zdroje: filmovyprehled.cz, csfd.cz, kinobox.cz