Kvíz: 10/10 zvládnou jen ti, co pili meltu z plecháčku. Poznáte československý film podle jedné věty?
Československé filmy měly jednu výhodu, dokázaly rozesmát babičku i vnuka současně. Jejich hlášky se nám vryly do paměti tak, že je používáme i nyní, aniž si kolikrát uvědomujeme, odkud pocházejí. Kdežto současné filmy většině z nás zmizí z hlavy rychleji, než se dostaneme z kina domů.
Kdo z nás nezná větu „Hliník se odstěhoval do Humpolce!“ nebo „Stěrače stírají, ostřikovače ostřikují“? Československé filmy ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou zdroje skvělých hlášek, které přešly do běžné mluvy a stále je i po tolika letech používáme. Za spoustou nejoblíbenějších hlášek stojí tvůrci jako Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak nebo Václav Vorlíček, v jejichž postavách jsme se dokázali snadno najít.
Od americké restaurace po politický skandál
Víte, že slavný výkřik „Metelesku blesku!“ z filmu Marečku, podejte mi pero! způsobil v roce 2013 politický skandál? Uskupení Hlavu vzhůru použilo rým „Metelesku blesku, pojďme pomoct Česku“ ve své kampani, aniž by se zeptalo autora Zdeňka Svěráka. Ten dokonce zvažoval, že se obrátí na soud. Nakonec politici jako omluvu poslali na účet Centra Paraple částku 30 tisíc korun.
Podobně zajímavý je původ názvu „Což takhle dát si špenát?“. Václav Vorlíček a Miloš Macourek se při čtení jídelního lístku v americké restauraci dlouho nemohli rozhodnout, co si dají, až jim netrpělivý číšník navrhl: „Což takhle dát si špenát?“ A název filmu byl na světě.
Záhada žáka, který se nikdy neukázal
Ve filmu „Marečku, podejte mi pero!“ se dozvídáme, že se „Hliník odstěhoval do Humpolce“. Město Humpolec zvolili scénáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak z toho důvodu, že scénář psali na chalupě právě poblíž Humpolec. Humpolec si svou filmovou slávu nenechal ujít a v roce 2006 otevřel muzeum HLINÍKárium. Návštěvníci si tam mohou prohlédnout originální předměty z natáčení, stejně jako oblíbené scény z filmu.
A Hliník není zas tak úplně fikce, Svěrák opět čerpal z vlastního života. Na gymnáziu měl spolužáka Oliveria, který sice figuroval v třídním seznamu, ale žádný ze studentů ho nikdy neviděl. Oficiální vysvětlení znělo, že se odstěhoval.
Oscarový úspěch a cenzorské zásahy
Ostře sledované vlaky získaly Oscara, to ví každý. Ale co se dělo při samotném ceremoniálu, už je méně známé. Menzel seděl přímo vedle jugoslávského kolegy Aleksandra Petroviće, který byl také nominovaný, a když zaznělo „jugoslávský film“, Petrović už se radostně zvedal. Hned nato ale zjistil, že cena jde přece jen jinam.
Komunistický režim si ale úspěch nepohodlného režiséra rozhodně nepřál. Po invazi v roce 1968 měl Menzel dokonce požadavek od nového vedení Barrandova, a to vzdát se veřejně svého Oscara. To sice neudělal, ale cenou za to byla nucená práce na propagandistickém filmu „Kdo hledá zlaté dno“.
Drama se zkažením špenátem na place
Občas se na place věci zkomplikovaly úplně nečekaně. Václav Vorlíček rád vypráví příhodu ze scény, ve které si hlavní dvojice Sovák-Menšík měla pochutnat na špenátu. „Večer se nedotočilo a jídla se schovala na další den. V noci prý vypnuli proud a lednice přestaly fungovat. Běžela kamera, při prvním soustu Jirka ucítil příšerný zápach špenátu, který zakysnul. Jenže aby nezkazil záběr, pokračoval a cpal se tím,“ popisuje režisér celou situaci.
Zdroje: nasregion.cz, kukatko.cz, csfd.cz
