Československý film podle skutečných událostí, ze kterého dodnes mrazí. Málokdo ví, že se to fakt stalo

Někdy se člověk dívá na starý československý film a říká si, že takové děsivé věci se přeci nikdy nemohli stát. A většina lidí tomu ani nevěří. Působí to zkrátka moc zle a moc vykonstruovaně. Jenže přesně jeden takový snímek, který vypráví o skutečných událostech, normální člověk nemůže dodnes pochopit.

Tohle není film, který by byl tak úplně přitažený za vlasy. Tohle se stalo. Hned na úvod je potřeba říct, že to není 100% výpověď reálných událostí, detaily nesedí a je to trochu „vylepšené“. Nicméně, snímek vychází z reálných situací podle dochovaných spisů a ukazuje i podobenství s událostmi, které se děly i později. Nejvíc mrazí okamžik, kdy se společnost změní, aniž by si toho všimla a lidé se začnou chovat jako nemyslící zvířata. Kdy se strach začne šířit tiše a nenápadně jako plyn za první světové války. A lidé se ten strach snaží řešit tím, že začnou obětovávat lidi kolem sebe.

Z malé pověry velká poprava

Všechno odstartuje něco, co by dneska působilo skoro směšně. I když poslední dobou, to skoro vypadá, jako že se vracíme do doby, kdy tenhle film k nám může znovu promlouvat. Na začátku je ubohá pověra a obyčejná snaha pomoct nemocnému zvířeti. Jenže v době, kdy víra ztratila svůj směr a začne zneužívat své moci, aby získala více majetku, stačí jenom obyčejná jiskra. A požár je na světě.

Najednou se z drobného přestupku stane rouhání. Z rouhání zločin. Ze zločinu mor, který je potřeba okamžitě vymýtit, a tak situace rychle eskaluje. A do toho přichází lidé, kteří se tváří, že chtějí nastolit pořádek a lidem pomoci. Ve skutečnosti ale přinášejí hlavně pravidla, které vedou k jejich osobnímu prospěchu.

Strach jako nástroj proti svobodě

Největší hrůza těchto událostí spočívá v tom, jak rychle se dá „pravda“ překroutit a rozšířit mezi lidi paniku a nenávist. Stačí někoho uvěznit, přinést potřebné nástroje a pokládat otázky tak dlouho, dokud nezbývá nic jiného než se přiznat k něčemu, co přesně chcete slyšet, i když to není pravda. Jde o potvrzení předem vykonstruovaného lživého scénáře. A když už se někdo jednou „přizná“, rozjede se masakr, který se zastavuje jen těžko.

Každé přiznání označí další jméno a každé další jméno spustí nových výslech, s kterým přijde další přiznání a další očernění někoho dalšího. Vznikne tak nekonečný řetěz, kdy se lidé začnou chovat jako krysy. A je celkem jasné, že nejde o samotný proces a víru. Církvi jde v tu chvíli jen o majetek a moc a nebojí se pro to překročit jakékoliv morální hranice. Obvinění se najednou zvláštně často týká těch, kteří mají co ztratit.

Historie, která se může opakovat

Nejtragičtější jsou postavy, které vidí, že se děje něco špatného, ale doufají, že se jich to netýká. A to až děsivě poukazuje na současnost. Sedíme si ve svých pohodlných domovech a kolem nás se sbíhají mračna a my jen doufáme, že se nás to netýká, že s tím nemusíme nic dělat, dokud není pozdě.

Někdo se ozve, protože má svědomí. Někdo se ozve, protože má odvahu. Veškeré pokusy o to pomoci ostatním ale končí na popravišti. Stačí jedna křivá výpověď, stačí aby vás někdo neměl rád a jedna drobná závist nebo pomluva vás dožene na pranýř. V jednu chvíli se z toho stane čisté přežívání. Lidé říkají, co se po nich chce. Prosí o nejpřísnější trest jen proto, aby to skončilo. A ten, kdo to celé řídí, už ani nepotřebuje důkazy. Prostě si církev dělá, co se jí zachce.

Myslíme si, že je to pouhá minulost

Právě proto dodnes tolik mrazí černobílý film Otakara Vávry z roku 1969. Kladivo na čarodějnice není strašidelné tím, že by ukazovalo něco, co vzniklo z nějakých povídaček. Je děsivé tím, jak citlivě a přesně popisuje způsob, jakým lze lidi rozdělit a rozšířit mezi ně nesmyslnou nenávist. Vypráví o čarodějnických vykonstruovaných procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Vávra pomocí samozvaného inkvizitora Jindřicha Bobliga ukazuje to, co se neustále opakuje.

Je to příběh podobný tomu, co jsme zažili za komunistů a co se možná rýsuje i v dnešní době – minimálně na blízkém východě. Zlo tady nastupuje nenápadně, šíří paniku a lži a snaží se lidi poštvat proti sobě. Pak samo vstoupí do děje jako spasitel a lidé ho pak sami prosí o pomoc. To je na tom to nejděsivější, co tenhle film s naprostou přesností ukazuje. Věřím, že tohle dílo Oatakara Vávry by měl opravdu vidět každý. Vy se na něj můžete teď podívat na Oneplay.

Zdroje: forum24.cz, wikipedie.cz, csfd.cz, medium.seznam.cz