Proč po československém filmu museli cizinci vyhledat psychologa? Až zjistíte důvod, zamrazí vás v zádech
Tenhle film je pro Čechy takový skrytý klenot, který kromě perfektního filmařského umu dokonale zobrazuje i život v normalizačním Československu. Nekonečný strach, všudypřítomná paranoia a vědomí, že nejste nikdy sami. To všechno tenhle snímek nabízí a je opravdu jenom pro otrlé. Zahraniční diváci jej nechápou, podle nich je to film, co vás dostane leda k psychologovi.
Rok 1970 byl pro tehdejší Československo opravdu nehezký. V zemi zrovna začala tvrdou rukou vládnout normalizační nálada a každý se bál vlastního stínu. Do toho všeho navíc vstoupil režisér Karel Kachyňa, který za téměř polních podmínek natočil jeden z nejlepších filmů v historii naší kinematografie. Snímek Ucho vznikl tehdy coby menší projekt, který dokázal do jisté míry proklouznout pod radarem státní garnitury.
Každému, kdo film však viděl, musí být na první pohled jasné, že se jedná o značně protirežimní kousek. Příběh dvou manželů, kteří zjistí, že je jejich dům odposloucháván a pomalu se propadají do čím dál tím větší paranoi? To je vskutku mistrovské dílo. I kdybychom si odmysleli historii naší země, stále se jedná o tvrdý a surový psychologický thriller, ze kterého se vám zježí vlasy. Zahraniční diváci se diví, jak na tohle někdo může koukat bez následné návštěvy terapeuta.
Proč ho Češi milují, důvodů je hned několik
Ucho je pro nás jednoduše srdcová záležitost. Napínavý příběh z normalizačního období, který mapuje manžele Ludvíka a Annu, je vskutku dech zatajujícím vyprávěním, na které není asi nikdo jen tak připraven. Neustálá nejistota, napínavá atmosféra vědomí toho, že vás pravděpodobně každou vteřinu někdo poslouchá, je skutečně nervy drásající.
K tomu všemu navíc musíme přičíst excelentní herecké výkony Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové, kteří spolu mají neuvěřitelnou hereckou chemii. A pokaždé, co jsou spolu na obrazovce, vám tuhne krev v žilách. Všudypřítomný strach z StB československým divákům dodává při sledování nový rozměr, čemuž se vzhledem k jejich historii nemůžeme divit. Film kromě šíleného propadu obou protagonistů do šílenství skvěle vykresluje i dobovou totalitu, kterou pamětníci znají – a mladší o ní minimálně slyšeli. Je to pro nás do jisté míry zrcadlo doby, které ale bohužel zahraničním divákům chybí.
Proč cizinci volají po psychologovi
I to je jeden z důvodů, proč cizinci často z podobných filmů volají terapeuta, chybí jim ten potřebný dotyk s historickou realitou střední Evropy. A dost možná jim chybí taktéž trochu té české otrlosti. Pro ně je film jako Ucho hororem, kde ale nejsou zombíci, vraždící maniaci nebo mimozemšťani. Je to tvrdý, surový a nehezký pohled na kolaps lidské mysli a psychiky. Což, jak asi každý sám dokáže posoudit, je mnohdy výrazně horší, než brutální béčkové scény nebo prvoplánové lekačky z amerických bijáků.
Paranoia, která z hlavních postav přechází na diváky, je často až hmatatelná a není divu, že se jemnější povahy nechají odradit. Přeci jenom je západní publikum spíše zvyklé na více akce. Klaustrofobické pomalé vyprávění jim způsobuje při sledování úzkost. Neberte nás ale špatně, to není žádná chyba filmu, ba naopak. Pokud vám dokáže nějaký snímek způsobovat takové pocity, svědčí to jen a pouze o jeho nesporných kvalitách. O tom vypovídají i některé komentáře zahraničních diváků na Redditu: „Ucho je skvělý paranoidní thriller s jedním z nejlepších hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděl.“
Jak vůbec mohl vzniknout?
Novou dimenzi pro diváky otevírá i vědění toho, jak Ucho vlastně vznikalo a jaké příběhy se schovávaly za jeho uvedením do kin. V roce 1970, kdy byl film dotočen, vládla v Československu komunistická stran, která si rozhodně nenechala takovéto protirežimní snímky líbit. Samozřejmě Ucho nějakou chvíli cenzuře unikalo, jelikož jej Karel Kachyňa netočil v plnohodnotných ateliérech, ale nakonec se k filmu přeci jen dostali a putoval do trezoru. Proto se okolo filmu utvořil i takový kult, jelikož jej mohli vidět jen vyvolení. Po pádu režimu se však tyto filmy dostaly znovu na světlo a pro západní publikum to byl šok. Jen málokterý film vám totiž dokáže tak přesně vykreslit tesknou atmosféru normalizačního Československa, ve kterém jsme tu 20 let museli žít.
Zdroje: reddit.com, csfd.cz, wikipedia.org
