Český film, který získal 8 Oscarů a ovládl Hollywood. Jen v Československu se na něj nesmělo ani podívat

V srpnu 1986 se v pražském kině Alfa odehrála premiéra, na kterou se stály fronty až ven z pasáže. Lístky mizely týdny dopředu a prodávaly se i za dvojnásobek běžné ceny. Film, který tehdy dobyl svět a získal rovnou osm Oscarů, po delší době konečně dorazil i do Československa. 

Jenže jeho režisér, český rodák, se promítání zúčastnit nemohl. Po letech strávených v USA byl doma stále považován za člověka, o kterém se raději veřejně nemluví.

Emigrant, který se vrátil natáčet domů

Byl listopad 1979 a v londýnském divadle právě skončila hra o dvou skladatelích. Jeden byl průměrný, druhý geniální, ale nešťastný. Mezi diváky seděl Miloš Forman a už během potlesku věděl, že právě viděl příběh, který chce převést na filmové plátno. Hudební témata ho obvykle nezajímala, tahle hra ho ale zasáhla víc, než by čekal.

Z této chvíle se zrodil nápad na film, který později dobyl svět a získal osm Oscarů. Forman tehdy žil v Americe, kam emigroval po roce 1968. V Československu o něm od té doby mezi mnohými nepadlo ani slovo, protože byl považován za zrádce. Přesto měl jasno, kde se bude natáčet. Chtěl, aby Mozart ožil právě v Praze, na místech, která si pamatoval z dětství.

Stavovské divadlo nechtělo umožnit natáčení emigrantovi

V roce 1983 se americký štáb rozjel po pražských památkách. Točilo se na Hradčanech, v Nerudově ulici i na Vyšehradě. Pro interiérové záběry posloužil arcibiskupský palác a karlínská Invalidovna. Štáb pak vyrazil i do Kroměříže, kde využil tamní zámek. Jen u Stavovského divadla se všechno na čas zastavilo. 

Povolení k natáčení se táhlo celé měsíce a úředníci si nebyli jistí, zda pustit do historické budovy režiséra, který po roce 1968 odešel do emigrace. Nakonec muselo zasáhnout i ministerstvo kultury, aby se film mohl posunout dál. Když už se zdálo, že je všechno vyřešeno, přišel další problém, kterým byla technika. 

Stavovské divadlo nemělo dost silnou elektřinu pro filmová světla, a tak se muselo improvizovat. Štáb nakonec sál rozzářil stovkami svíček a kvůli bezpečnosti zůstali v hledišti i hasiči, kteří byli převlečení do kostýmů, aby nenarušovali záběry. 

Historikové zuří dodnes

Jakmile film vyšel, kromě nadšení jej provázela i vlna kritiky, tedy zejména od historiků.  Podle nich skutečný Antonio Salieri a Wolfgang Amadeus Mozart nebyli nepřátelé. Dokonce spolu roku 1785 napsali společné dílo. O nenávisti ani žárlivosti tak nemůže být řeč.

Peter Shaffer, autor předlohy i scénáře, avšak vždycky říkal, že jde o fantazii na téma dva skladatelé, ne o dokumentární životopis. Forman chtěl zachytit střet geniality s průměrností, tedy ukázat, jak mimořádný talent dokáže v druhých probouzet komplexy a odpor.

Salieri vstal z mrtvých

Amadeus měl nečekaný dopad na hudební průmysl. Salieri, jehož skladby předtím téměř nikdo neznal, se po premiéře filmu dostal do povědomí posluchačů. Nahrávací společnosti začaly vydávat jeho opery a operní domy je zařazovaly do repertoáru. Objevily se rovněž různé speciální kolekce nahrávek zaměřené na skladatele z Mozartovy doby.

Oscarový triumf s českými jmény

Když se udílely Oscary, jméno Amadeus zaznělo z pódia hned několikrát. Akademie ocenila nejlepší film, režii, scénář, herecký výkon i výpravu. Osm zlatých sošek potvrdilo, že Formanův návrat do Prahy měl smysl a že jeho genialita se skutečně nedá zapřít.

Amadeus technicky zakázaný nebyl. Ale jeho osud v Československu byl komplikovaný. Forman byl pro režim emigrant a zrádce. Natáčení v Praze prošlo jen díky zásahu z nejvyšších míst a vyjednávání trvalo měsíce. V roce 2019 byl film zařazen do Národního filmového registru Knihovny Kongresu a nyní patří Amadeus oficiálně mezi světové filmové poklady.