Mladá žena se podívala na slavný český film. Po 10 minutách zjistila, proč se její prarodiče celý život chovají divně

Na Redditu se nedávno objevil příspěvek, který mě vážně dostal. Mladá slečna tam popisovala, jak si pustila jeden český film z devadesátek a úplně jí to vzalo dech. Prý během prvních deseti minut konečně pochopila, proč její babička pořád schovává rohlíky do kredence, zatímco děda při každé zmínce o politice ztichne a odejde z místnosti. 

Film o obyčejné rodině v komunistickém Československu jí ukázal věci, o kterých doma nikdy nikdo nemluvil. Vlastně to ani nebyl historický dokument, jen příběh lidí, kteří se snažili normálně žít v nenormální době. A to je na tom chvílemi asi to nejhorší.

Šok pro dnešní generaci 

„Vždycky jsem si říkala, že to chápu. Že vím, čím si naši a prarodiče prošli. Pak jsem viděla ten film a bylo mi z toho na zvracení,“ napsala zmiňovaná slečna na Reddit. První scéna, kdy se miminko narodí během divadelního představení nějaké absurdní hry, naznačuje, že tento film bude něčím unikátní. 

My, co jsme se narodili po revoluci, si neumíme představit, jaké to kdysi bylo, alespoň ne tak barvitě. Jaké to bylo, když jsme nemohli říct vlastní názor. Nebo že bychom snad museli šeptat v kuchyni, protože nevíte, jestli soused neposlouchá za zdí.

Cena za špatného známého

Film sleduje tátu, který dře jako mezek, aby rodina měla co jíst a kde bydlet. Vypracuje se, má dobrou práci, je z něj šéf a pak zajde na návštěvu k člověku, kterého režim nemá rád. Nakonec je z inženýra vrátný, že nestačí ani mrknout. Bohužel to nebylo žádné filmové přibarvení, takto to kdysi opravdu chodilo. 

Máte ve svém okolí někoho, kdo má vysokou školu, ale přesto dělá něco úplně jiného? Dneska je to volba, tehdy to bylo většinou za trest. Můj vlastní děda byl právník a celý život dělal účetního v družstvu. A to jednoduše proto, že jeho bratr emigroval. 

„Nevím, jestli to takhle nějak tenkrát opravdu bylo, to jsem nezažil, ale myslím, že daleko od pravdy to není,“ dodává jeden z recenzentů. 

Nadání bylo kolikrát spíše prokletí

Hlavní hrdina filmu, malý chlapec, má literární nadání. V normálním světě by z něj mohl být spisovatel, novinář nebo učitel. Jenže v tomto filmu (a v té době) je jeho talent spíše průšvih, protože kvůli němu vyčnívá z davu, je jiný než ostatní, a to bylo tehdy sakra ošemetné.

Zatímco dnešní rodiče řeší, kdy dítěti pořídit první mobil, tehdy učili své děti systematicky lhát o tom, kde byl večer táta nebo jaké knihy mají doma. Bez umění lhát se v tehdejším systému zkrátka nedalo důstojně žít.

Film, který otevřel staré rány

„Báječná léta pod psa“ natočil Petr Nikolaev v roce 1997 podle Vieweghovy knížky. Rodiče malého Kvida ztvárnili Ondřej Vetchý a Libuše Šafránková, kteří podali tak přesvědčivé výkony, že jim uvěříte každé gesto i výrok. Vladimír Javorský pak exceluje jako stranický kariérista Šperk.

Děj se rozprostírá od relativně uvolněných šedesátek až po dusivou atmosféru normalizace, kterou spustila srpnová invaze roku 1968. Film vlastně vypráví o proměně celé společnosti, jak se z lidí plných nadějí a odvahy během několika let stali ustrašení jedinci bojící se vlastního stínu.

Gottův hit a zakázané filmy

Ve filmu hraje Gottova písnička o rozprávkovém domě. V kontextu toho, co se děje, to působí skoro jako výsměch. Také jsou ve snímku ukázky z českých filmů, které pak komunisté zakázali, třeba „Kladivo na čarodějnice“ nebo „Spalovač mrtvol“. 

Film dostal šest nominací na Českého lva, nevyhrál však ani jednu. Možná to bylo moc brzy. Možná jsme ještě nebyli připravení ocenit film, který nám připomínal, co jsme zač. Nebo spíš čím jsme si prošli a jak moc nás to poznamenalo.

Viewegh k tomu řekl něco ve smyslu, že je těžké udělat film, který je vtipný a zároveň vážný. Že se bál, aby z toho nebyla přihlouplá komedie. 

Zdroje: cs.wikipedia.org, csfd.cz, cs.wikipedia.org