Dnes večer se vyplatí zůstat doma: Prima uvede český film z roku 2024. Podle diváků míří rovnou na Oscara

Na tyhle večery se těším vždycky dost dopředu. Ne kvůli tomu, že bych čekal nějaký filmový převrat v mém životě. Spíš proto, že občas narazím na film, který je něčím jiný. A tak jsem na něj dost zvědavý. Vždy očekávám, že to bude večer, kdy se budu na obrazovku skutečně soustředit.

Jindy se mi totiž běžně stává, že jedním okem koukám na film a druhým kontroluji telefon. Nebo u promítání alespoň dělám něco užitečného, jako je skládání prádla. Asi to známe všichni, vlastně si chceme odpočinout u filmu, ale je to nuda nebo nás to prostě nevtáhne. Prima teď ale sáhne po českém titulu z roku 2024, který vás k obrazovce přiková.

Vzpomínky z dětství

Popis celého filmu slibuje netradiční podívanou. Děj se točí kolem jednoho obyčejného letního dne v rodinném domě a okolo šestileté holce, která si žije svým světem. Ráno začne snídaní, pak přijde oběd, malý výlet s prarodiči, večerní koupel, a nakonec televizní pohádka před spaním. Z jejího pohledu se vlastně nic zásadního neděje. Jako dospělí ale cítíme, že se v pozadí odehrává něco víc. Mezi větami a pohledy se objevuje něco, co dítě úplně do detailu nechápe, i když to možná vnímá.

Právě tenhle způsob vyprávění mě dost baví. Působí to na mě, jako by někdo točil film o mém dětství a připomíná mi to, že ne vše si třeba dobře pamatuji. Moje vzpomínky jsou spíš tvořeny zvláštními útržky pocit, které si celou situaci nějak vyložily. Často to vlastně nemusí dávat žádný smysl, prostě mám v paměti něco, co třeba není ani pochopitelné, ale v tu chvíli jsem to cítil mezi řádky. Takhle přesně na mě působí hlavní hrdinka Amálka.

Když má Žilková vedlejší roli

Film, o kterým mluvím se jmenuje Světýlka a natočila ho Beata Parkanová. Navazuje na její předchozí snímky Chvilky a Slovo. Světýlka tuhle rodinnou trilogii uzavírají. Tentokrát se však film vrací do devadesátých let a dívá se na svět přes oči malé Amálky. Hlavní roli hraje Mia Bankó a roli sehrála tak, jako by se pro ni narodila. Jako byste jen sledovali dokumentární film ze situace, kdy se dítě snaží pochopit dospělé. Je to hodně o vztazích napříč rodinou, vy ty vztahy sledujete skrze oči Amálky, a tak se vám postupně vykresluje celý příběh.

Na první pohled je to jednoduchý nápad, držet se jednoho dne a jednoho dětského pohledu, ale ve výsledku je to režijně dost náročné. Točit z pohledu dítěte, z toho zkrátka musí bolet záda a je náročné to divákovi podat tak, aby to vlastně vnímal stejně jako to dítě. Parkanová je v tomhle ale dobrá, místo vysvětlování skládá atmosféru z maličkostí. A tak dokáže odvyprávět příběh použitím správného tónu hlasu, nebo třeba jen záběru na věci na stole.

Velký příběh má našlápnuto na velké ceny

Kritici mají jasno, že tenhle film získá Oscara. Docela tomu i věřím. Světýlka jsou hodně odlišným snímkem. Je to typ filmu, u kterého máte chuť po skončení chvíli sedět a chvilku nad tím popřemýšlet. Není to snadná podívaná, je to o detailech a o celkovém dojmu diváka, který si z toho sám utvoří. Když se takový film povede, často je to záruka nějakého ocenění, protože divák, stejně jako kritik cítí, že s ním příběh silně rezonuje.

Nepromarněte další premiéru

Na premiéře v Karlových Varech se o filmu mluvilo jako o emotivním příběhu z pohledu dítěte, který vás dokáže vrátit do vlastních dětských vzpomínek. Já nemohu jinak, než souhlasit. Přiznám se, že vlastně mám takové filmy raději, než jakýkoliv akčňák, který vás sice baví od začátku až do konce, ale po skončení z něho nic nezbyde. Já mám rád, když se mě příběh nesnaží tlačit do emocí, ale jen mi detailně vykreslí situaci, nad kterou si mohu popřemýšlet po svém.

Film má dnes premiéru na Primě. Takže pokud jste ho v kině nestihli, máte pohodlnou šanci to dohnat dnes ve 20:15. Já jsem znovu zvědavý, jak se budu po jeho shlédnutí cítit.

Zdroje: idnes.cz, csfd.cz, art.ceskatelevize.cz