Když doběhly titulky, v sále ztuhla krev. Tenhle český film byl zakázán na 20 let, teď ho ale můžete vidět zdarma

Když dozněly poslední záběry a v sále se rozsvítilo, sedící funkcionáři vypadali přinejmenším šokovaně. Černobílé drama z roku 1970 bylo natolik žhavé, že zmizelo v trezoru dřív, než ho stihla spatřit veřejnost. Nyní ho však můžete zhlédnout na iVysílání České televize.

Poslední dny roku 1969 již Karel Kachyňa věděl, že jeho nový film před sebou nemá dlouhou budoucnost. Pozval proto přátele a kolegy na barrandovské promítání. Chtěl jim dát šanci vidět dílo dřív, než zmizí v trezoru. A nemýlil se. 

Psychologické drama Ucho okamžitě putovalo do trezoru. Divácká premiéra se konala až v červnu 1990, celých dvacet let po natočení. Sovětští ideologové ho během těch let promítali výhradně ve střežených místnostech jako varování před „kontrarevolucí“.

Doma už si člověk nepřipadal jako doma

Ministerský náměstek Ludvík a jeho manželka Anna míří domů po oficiální recepci. Mělo by jít o rutinní návrat po povinné společenské akci. Jenže u vily stojí podezřelé auto bez zapnutých světel, v domě nefunguje elektřina, klíče visí v zámku a všechno napovídá tomu, že zde někdo byl.

Následně Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, tehdy manželé i ve skutečném životě, zažívají podivné momenty. Jejich dialogy se postupně zaplňují obavami, vzájemnými podezřeními i černým humorem zoufalců, kteří v tuto chvíli již tuší, že jsou pod drobnohledem.

Postupně vychází najevo, že v bytě je nainstalován odposlech. Manželé si nemohou dovolit říct nahlas, co si myslí, jelikož každé slovo může být použito proti nim.

Když se místnost promění v peklo

Kameraman Josef Illík s výtvarnicí Ester Krumbachovou si dali záležet na působivém dotvoření atmosféry. Prostory působí stísněně, stěny se skoro až stahují kolem hlavních postav a nábytek nám blokuje výhled.

 Režisér trval na tom, aby se scény natáčely opravdu jen při světle svíček. Tohle rozhodnutí sice zkomplikovalo práci celému štábu, ale výsledek stojí za to. Děj se přelévá mezi dvěma světy, mezi bujarými oslavami plnými alkoholu na jedné straně a temnou vilou, kde se každé slovo musí dobře zvážit, na straně druhé. 

Ludvík si zoufale láme hlavu nad tím, jestli na večírku neudělal nějakou chybu, jestli si někdo nevšiml jeho reakce na nějakou poznámku nebo jestli jeho chování nevyvolalo podezření.

Nakonec se ukáže, že jejich obavy nebyly zbytečné. Odposlouchávací zařízení v domě skutečně našli.

Autor se při psaní scénáře inspiroval vlastním životem

Jan Procházka zažil něco podobného na vlastní kůži. V šedesátých letech ho sledovala a odposlouchávala Státní bezpečnost. Procházkův osud byl tragický. Jako významná tvář pražského jara se stal terčem normalizátorů. 

V roce 1970 odvysílala televize manipulativní pořad Svědectví od Seiny, kde zazněly sestříhané nahrávky jeho odposlechů. Výroky, které nikdy neřekl, mu vkládali do úst pomocí technických triků. Propagandistické útoky v televizi, tlak ze strany režimu a progresivní rakovina vzaly za své. A necelé dva roky po natočení filmu Jan Procházka zemřel.

O roli Anny byl velký zájem

O postavu Anny byl opravdu velký zájem. Kamerové zkoušky absolvovaly celebrity jako Jana Hlaváčová, Milena Dvorská, zpěvačka Eva Pilarová nebo Karolína Slunéčková. Jiřina Jirásková to vzdala dobrovolně, když v šatně potkala Bohdalovou, prohlásila, že Annou se musí stát Bohdalová a nikdo jiný. A tak se nakonec i stalo. Bohdalová později popisovala, jak jí film po normalizaci vyčítali. 

Rok 1990 konečně přinesl filmové premiéře zelenou a diváci si mohli po dvaceti letech prohlédnout, co jim bylo tak dlouho odpíráno. Úspěch Ucho nesklidilo jen u domácího publika, ale natolik zaujalo i mezinárodní publikum, že dostalo pozvánku do prestižní hlavní soutěže canneského festivalu.

Zdroje: csfd.cz, sedmicka.tyden.cz, ceskatelevize.cz