Český poklad mezi špinavým nádobím: V zahraničí se draží desítky tisíc, Češi zase usnuli na vavřínech

Na první pohled vypadá jako obyčejná, zašlá sada talířů. Možná dokonce jako něco, co byste bez zaváhání odnesli do charitativního obchodu nebo vyhodili při generálním úklidu. Ale právě mezi podobnými věcmi se může skrývat poklad, jehož hodnota vás překvapí – a v zahraničí dokonce šokuje. Co v českých domácnostech působí nenápadně, někdy i zastarale, se v zahraničních aukcích prodává za částky, které mnohým vyrazí dech. A nejlepší na tom je, že si to často nikdo nevšimne – až do chvíle, kdy je pozdě.

Porcelán, který se v mnoha českých domácnostech považuje za přežitek doby – někdy dokonce za „věc, co jen překáží“ – dnes slaví nečekaný návrat. Zatímco u nás často leží zapomenutý ve vitrínách nebo končí v kontejnerech při vyklízení pozůstalostí, v zahraničí zažívá obrovský boom. Aukční portály hlásí vysokou poptávku po starožitných českých servisech, a ceny šplhají závratně vysoko.

Co všichni známe, ale nevážíme si toho

Slavkovský Biedermeier se prodává za desítky tisíc korun, cibulák s víkem ve tvaru figurky se nabízí za více než sto tisíc a míšeňské sady lákají sběratele i investory z celého světa. To, co pro nás může být obyčejným pozůstatkem minulosti, je za hranicemi vnímáno jako luxusní, stylový a výjimečný kus historie. Nádobí, které dříve doprovázelo sváteční obědy a stálo jako symbol rodinného dědictví na čestném místě, se stává vzácností. Jeho hodnota roste nejen finančně, ale i kulturně. A přitom ho často máme doslova na dosah ruky – jen jsme si možná nevšimli, co za poklad doma vlastně skrýváme.

Kouzlo starých věcí

Není to jen nostalgie. Porcelán z éry Rakouska-Uherska nebo první republiky má něco, co novodobé kousky nemají. Ruční malbu a hmotu, která nezměkne ani po desítkách let. Tvar, který obstál ve zkoušce času. Lidé v zahraničí to vědí – a ochotně si připlatí. A nejde jen o porcelán i staré olejomalby, grafiky, litografie nebo nábytek po prarodičích mohou skrývat hodnotu, kterou laik neodhadne. Mnoho lidí dnes bez mrknutí oka vyhazuje například podepsané obrazy, staré gramofony, židle s mosaznými čepy, skříňky z masivu nebo třeba přenosné psací stroje. Přitom některé z těchto předmětů mohou mít na specializovaných burzách či aukčních portálech cenu v řádu desetitisíců.

„Lidé často odvážejí na sběrný dvůr věci, za které by dostali desítky tisíc. Nejčastěji proto, že neví, co mají,“ říká jeden z oslovených starožitníků.

Odborníci varují: časy se mění a s nimi i vnímání hodnoty. Stará kredenc po babičce, ušák z 50. let, stolní lampička s opálovým sklem nebo dokonce lustr po prapradědečkovi – všechno tohle dnes může mít nejen citovou, ale i překvapivě vysokou tržní hodnotu. Podle starožitníků se lidé často zbavují předmětů jen proto, že je považují za staré nebo ošuntělé, aniž by věděli, že právě tyto kusy jsou na vzestupu – a designéři je cíleně vyhledávají jako ikonické prvky do moderních interiérů. Co bylo ještě před deseti lety bezcenné, může být dnes hledaný designový kousek. Než tedy příště odnesete něco starého do sběrného dvora, zkuste se zeptat v galerii, starožitnictví nebo alespoň na internetovém fóru. Možná zjistíte, že právě držíte v rukou malý poklad.

Poklady z Česka, které udělaly díru do světa

Málokdo tuší, že svět obdivuje i české sklo a keramiku. Sklárna Moser, porcelán Thun nebo staré sady Ditmar Urbach jsou ve sbírkách v Paříži, Londýně i Tokiu. Nádobí, které u nás přežilo paneláková léta, se za hranicemi stává uměleckým artefaktem. A právě to je ten paradox: Češi se často zbavují toho, co jinde vnímají jako kulturní dědictví.

To, co jeden považuje za haraburdí, může být pro jiného poklad. Někdy stačí jen otevřít vitrínu a podívat se znovu. Třeba právě tam najdete kousek české historie, který dnes září v zahraničních sbírkách.