Čeští senioři ovládají něco, co mladí už nechápou. Pro lidi nad 50 je to hračka

Existuje minimálně jedna disciplína, ve které čeští senioři naprosto válcují mladší generace. Nemá nic společného s technologiemi ani s matematikou, a přesto ji dnes ovládá stále méně lidí. Paradoxně jde o něco, co kdysi uměl opravdu každý a co nás jako národ spojovalo víc než hymna. 

Zkuste si doma jednoduchý experiment. Sedněte si k nedělnímu obědu s celou rodinou, od babičky po teenagera, a mezi řečí proneste: „Hliník se odstěhoval do Humpolce.“ Babička se rozesměje, mamka pokýve hlavou, ale podívejte se na reakci patnáctiletého vnuka. Dost pravděpodobně na vás bude koukat, jako byste mluvili čínsky.

Na čem vlastně stojí český humor?

Kdybychom se měli pokusit popsat českou národní povahu jedním slovem, „sebeironie“ by nejspíš zvítězila na plné čáře. A nikde se tahle naše vlastnost neprojevila lépe než v domácí kinematografii. Svěrák se Smoljakem měli dar psát tak, že i jedna jediná věta z jejich scénáře dokázala rozesmát celou hospodu, aniž by kdokoliv musel vysvětlovat kontext.

„Hujer, metelesku blesku!“ nebo „Soudruzi z NDR někde udělali chybu“ zlidověly natolik, že je lidé říkají, aniž by vlastně tušili, že citují něco ze staré české klasiky. Na ČSFD se filmy jako Pelíšky, Marečku podejte mi pero, Vesničko má středisková nebo S tebou mě baví svět drží trvale v čele nejlépe hodnocených domácích snímků. 

A právě tahle čtveřice dodala do české řeči tolik ustálených obratů, že by z nich šlo sestavit takový náš malý slovník.

Tajná řeč starších

Ta zmíněná schopnost, kterou Češky a Češi nad padesát ovládají bravurně, je znalost filmových hlášek. Bez přehánění by se dalo říct, že se jedná o živoucí dorozumívací kód, který mezi lidmi téhle generace funguje lépe než jakýkoliv emoji. Pro lidi, kteří vyrůstali v éře jednoho televizního programu, byly české komedie společným prožitkem celého národa. 

V pátek večer seděla u obrazovky celá země a v sobotu se o tom mluvilo všude, kam jste přišli. Dneska má patnáctiletý chlapec v telefonu Netflix, HBO, Disney Plus a TikTok, a algoritmus mu české klasiky určitě nenabídne, protože neodpovídají jeho vyhledávání. 

Fráze na celý život

Není to jenom o tom, že by lidé nad padesát měli lepší paměť. Spíš naopak. Trik je v tom, že tyto hlášky do sebe vstřebávali celý život, ze všech stran a v těch nejrůznějších situacích, od rodinné oslavy přes kantýnu v práci až po frontu na poště. Když nějakou větu slyšíte od mámy, pak od kolegy, pak v televizi a pak znovu od souseda, mozek si ji zapamatuje, ať chcete, nebo ne. Je to jako s písničkou, která vám hraje v hlavě celý den, jenže tady to trvá celý život.

A ženy nad padesát v tom mají navíc jednu skrytou výhodu. Právě ony byly v mnoha domácnostech těmi, které u televize rozhodovaly o programu a které pak hlášky přirozeně vtahovaly do rodinné konverzace. Data o televizní sledovanosti dlouhodobě ukazují, že ženy této věkové skupiny tráví u obrazovky více času než muži a k oblíbeným pořadům se opakovaně vracejí. 

Vymře tahle schopnost s generací našich rodičů?

Upřímně si myslím, že ne. Spíš se změní to, co považujeme za „národní hlášky“, a výroky z Pelíšků nebo Marečka se časem stanou něčím podobným jako dnes pro nás citáty z předválečných filmů s Vlastou Burianem. Vědí o nich zarytí fanoušci, ale běžný třicátník je nepoužívá. Mladší ročníky zase budou citovat Účastníky zájezdu nebo trháky z Netflixu.

Je to přirozený koloběh. Ale přece jen zamrzí, když dvacetiletý člověk nezná radu doktora Skružného „jeď do Pelhřimova a prohlédni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“, protože Vesničko má středisková zkrátka nikdy neviděl. A to mluvíme o filmu, který byl nominovaný na Oscara.

Napište nám do komentářů, jakou filmovou hlášku používáte nejčastěji a hlavně, jestli ji znají i vaše děti nebo vnoučata. 

Zdroje: iglanc.cz, umimeporadit.cz, vtelce.cz