Předmět, který je jako chudoba na nožičkách. Většina Čechů ho má doma, i když je to symbol českého kýče

Milovaní i zatracovaní, většině Čechů však slouží jako dekorace. Nic na tom nemění skutečnost, že jejich estetická stránka není nic moc. Dokonce se staly symbolem českého kýče. Přesto jsou jich dnes plné obchody i e-shopy.

Tento předmět, ukázka nevkusu a kýče, je tu s námi již od dob socialismu. Jeho historie však sahá do mnohem dávnějších dob. Tehdy vypadal jinak. Nebyl to kýč nýbrž umělecky propracovaný předmět. Plnil zcela jinou úlohu než jako dekorace.

Kde se vzal?

Předchůdce tohoto kýčovitého předmětu byl ve starověku velice uctíván jako antický bůžek sklizně a plodnosti. Jmenoval se Priapus, jeho úkolem bylo chránit úrodu. Nezapomnělo se na něho dodnes. Na jeho počest vznikl pojem priapismus, dlouhotrvající a spontánně neustupující erekce. Není to vůbec nic příjemného, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mnozí starověcí lidé podobu Priapa velice zjednodušili, čímž dali vzniknout kýči.

Priapus nebyl jeho jediným předchůdcem. Objevoval se také v germánských, anglosaských i skandinávských příbězích, mýtech i pověstech jako malý skřítek. Někdy hodný, někdy zlý. V zemích střední Evropy se jednalo o hodného skřítka, který pomáhal tamějším horníkům.

Od baroka k současnému kýči

V baroku se stal ozdobou v podobě kamenných soch. Několik takových lze dodnes vidět jako strážce zámku v Novém Městě nade Metují. Jejich autorem je známý barokní sochař Matyáš Braun. Setkáte se s nimi i u skal v okolí Liběchova, do kterých je vytesal romantický sochař Václav Levý.

Později začaly jejich dřevěné a porcelánové figurky zdobit německé a švýcarské domácnosti. Odtud se dostali k nám. Stále se jedná o umělecké dílo, které si nemůže každý dovolit. Tovární výroba je dostala do většiny domácností. Současně jejich tvary velice zjednodušila.

Byli dostupní i pro chudé lidi, ale stali se z nich kýče. Jedna z keramických továren, v níž se tyto sošky vyráběly, se nacházela v Ústí nad Labem. Továrna vyráběla tyto sošky do interiéru i exteriéru v letech 1821 až 1914.

Pád i opětný vzestup

Sochy trpaslíků byly velice oblíbené nejen v Čechách. První světová válka pro ně znamenala soumrak a zdálo se, že je čeká pád do zapomnění. Oblibu jim opět získala animované pohádka z roku 1937 Sněhurka a sedm trpaslíků od Walta Disneyho.

Od té doby se staly častou ozdobou i našich zahrad. Nedokázal je vymýtit ani komunistický režim, který je považoval za buržoazní přežitek. Nezmizely ani po sametové revoluci 1989. Naopak se v devadesátých letech stali hitem. Jsou tu s námi dodnes.

K jejich výrobě se používá nejen sádra, ale i mrazuvzdorná keramika, kamenina, umělý pískovec, umělý mramor a další. Obvykle se jedná o malé muže s červenou čepicí a bílým vousem, kteří měří méně než šedesát centimetrů a jsou nedílnou součástí mnohých zahrad.

Objevují se i ve filmech

Kromě známé pohádky o Sněhurce se o objevují i ve světě fantasy. U Tolkienovy trilogie Pán prstenů a knihy Hobit, cesta tam a zpět, dokonce tvoří jednu rasu. Jsou menší než lidé, rozložití, zdatní válečníci i kováři. Kovají nejlepší zbraně, umí dobývat z hloubky země i tak vzácné kovy, jako je mitrhril. Jejich slabinou, která některé z nich zničila, je jejich touha po pokladech.

Rovněž se proslavili jako kameníci, kteří tvoří podzemní kamenné stavby. Dokážou sice vykovat meče, ale sami je nepoužívají. Meč jim nahrazuje sekera. Nejznámějším trpaslíkem je Gimli, který spolu s dalšími členy Společenstva Prstenu doprovázel Froda na jeho cestě do Mordoru k hoře Osudu, kde měl být zničen Jediný Prsten.

Trpaslíci se objevují také ve známé komedii Oldřicha Lipského Ať žijí duchové. Rovněž jsou neodmyslitelnou součástí filmu Warcraft, kde žijí spolu s lidmi v prosperujícím království Azeroth. Trpaslíci vynikají jako bojovníci i jako horníci.

Zdroj: epochaplus.cz, radiozurnal.rozhlas.cz, living.iprima.cz