Američané to považují za „diagnózu“, Češi za vrchol blaha. Co děláme u televize jinak než zbytek světa?

Co člověk, to názor, co národ, to specifický vkus a styl. Obecně bychom asi mohli říct, že nás pojí alespoň nějaká podobnost v rámci kontinentu, ale přes oceán? Tam už jsou odlišnosti života přímo hmatatelné. A pro sledování filmů to platí samozřejmě také.

To, co je pro nás naprosto normální a samozřejmé, může být pro třeba Američana zcela nepochopitelná „diagnóza“ a naopak. Někdy jde o tradice, jindy o jídlo nebo vkus a někdy o takové věci, jako je televizní zábava. A právě tam se ukazuje jedna česká, možná evropská chcete-li, vlastnost, která dokáže Američanům spolehlivě zvednout obočí.

Hřejivý rituál, který milujeme

Každý z vás to určitě zná. Při nahlédnutí do televizního programu najednou zbystříte, protože dávají něco, co už jste sice viděli nejméně dvacetkrát, ale bez okolků si najdete čas i po dvacáté první. Víte přesně, co se bude dít, co přijde v další scéně a možná byste dokázali odříkat z patra i nějaké dialogy. A přesto se stejně usadíte před obrazovkou a užijete si to úplně stejně, jako byste to viděli poprvé. Možná i víc!

Pro nás, Čechy, je to už téměř rituál, když televize nasazují staré pohádky, komedie nebo klasické filmy pořád dokola. Stačí si vzpomenout na období Vánoc a ty nejznámější tituly, jako jsou Tři oříšky pro Popelku nebo S čerty nejsou žerty, které se objevují v programu každé Vánoce.

Nebo komedii S tebou mě baví svět, která se pravidelně vrací v různých reprízách i během roku. A pak jsou tu úplné legendy jako Pelíšky, Mrazík nebo Vrchní, prchni!. Každý z těch filmů už běžel v televizi tolikrát, že by člověk čekal, že se publikum unaví, jenže ouha, ono se to neděje.

Nostalgie a pocit bezpečí

Proč se vlastně k těm samým filmům pořád vracíme? Psychologové a mediální odborníci mají poměrně jasnou a jednoduchou odpověď: nostalgie. Staré filmy nás totiž zaručeně a během pár vteřin dokážou vrátit do doby, kdy jsme je viděli poprvé. A tu dobu máme spojenou s dalšími okamžiky svého života – ideálně s dětstvím nebo studijními roky, kdy bylo všechno bezstarostné a zalité sluncem. I proto mají tak silný emocionální účinek.

Případně pokud je máme spojené například se zmíněným časem Vánoc, obvykle si je mentálně spojíme i s rodinnou pohodou, romantickým chumelením a dobrým jídlem. Hřejivý pocit se nám pak díky televizní obrazovce může vrátit.

Některé výzkumy dokonce ukazují, že sledování známých filmů může vyvolat pocit bezpečí, stability a příjemný pocit klidu.

Hlášky, které nezestárnou

V Česku má ale opakování starých filmů ještě jednu zajímavou rovinu a tou je kulturní soudržnost. Pod tou si třeba já představím známé vtipné hlášky z filmů a seriálů, které každý zná, pamatuje si je a při vhodné příležitosti se nezdráhá je použít.

Každý jsme snad stokrát slyšeli „Plha se hlásí“ ve školních lavicích, „chčije a chčije“ při deštivém dni na dovolené nebo „Maršal Malinovskij“ při večerním posezení se starými přáteli. Tyhle hlášky žijí společně s námi a my děláme všechno pro to, aby je neschvátil čas a zapomnění.

Reprízy jsou naší výsadou

Abych byla fér, samozřejmě i v Americe mají filmy, které prochází televizními reprízami, a to hlavně přes vánoční svátky. Oblíbené staré seriály a filmy sice diváci sledují spíš na streamovacích platformách, ale občas se zadaří a nějaký ten starší klenot na obrazovce přistane.

Když se nad tím zamyslím, možná to vlastně není jen o televizi a nostalgii. Je v tom i kus české povahy, která má ráda známé věci: oblíbenou hospodu, kam chodíme roky, chalupu, kam jezdíme každé léto, a taky filmy, které jsme viděli už stokrát, ale patří k nám jako naše filmová rodina. A co vy, také si rádi pustíte starou známou klasiku, která neomrzí? 

Zdroje: cordis.europa.eu, nssgclub.com, euronews.com