Co podle psychologů znamená, když nedokážete být sami? Když vás děsí ticho víc než horor, je čas zpozornět

Kolikrát jste zůstali chvíli sami, aniž byste hned sáhli po telefonu, pustili hudbu nebo zapnuli televizi? Možná vám to připadá normální, jenže někdy to není touha po zábavě, ale útěk před sebou. 

Když jsme o samotě, nikdo a nic nás nerozptyluje. Na nic si nehrajeme, nemusíme se smát, být výkonní nebo na někoho reagovat. Najednou slyšíme vlastní myšlenky, a to upřímně bývá často těžké. Někdy se v nich ozývá únava z práce, smutek z nesplněných snů nebo věci, které jsme dlouho odkládali. Právě tehdy se ukazuje, jak moc umíme být sami se sebou a vlastní hlavou v klidu. 

Je v pohodě nebýt neustále v pohybu, i když nás to společnost učí jinak 

Všude kolem nás je neustálý hluk, tedy samé notifikace, nekonečné konverzace, TV obrazovky nebo notebooky. Náš mozek se naučil, že být stále v pohybu znamená „být v pohodě“. Jenže když ten ruch na chvíli zmizí, dostaví se často nepříjemný pocit. Ticho působí cize a nepříjemně, a proto často saháme po telefonu, i když vlastně nemáme co číst, nebo zapneme televizi jen kvůli zvuku na pozadí. 

Tohle chování má i biologické vysvětlení. Každé pípnutí telefonu spouští malou dávku dopaminu, tedy hormonu odměny. Krátkodobě se cítíme dobře, ale mozek se na tuhle stimulaci rychle stává závislý. Čím víc jsme zvyklí na neustálé podněty, tím hůř zvládáme ticho. Zkuste si schválně všimnout, jak se cítíte, když na chvíli všechno vypnete. 

Samota nebo osamělost? 

Mnoho lidí si plete samotu s osamělostí. Samota a osamělost ale nejsou totéž. Vzpomeňte si, kdy naposled jste byli o samotě – třeba při vaření, na procházce se psem nebo jen při obyčejném uklízení. Jak jste se cítili? Pokud to bylo příjemné, prožívali jste samotu, tedy stav, který vítáme a ze kterého máme radost. Pomáhá nám růst, rozvíjet se, být kreativní, a hlavně sami sebou. 

Naopak osamělost bolí. Přichází, když nám chybí blízkost druhé osoby, když máme pocit, že naše vztahy jsou prázdné nebo nedostatečné. Dlouhodobá osamělost může ovlivnit psychické i fyzické zdraví. A co je na tom nejzajímavější? Žijeme v době, kdy jsme často osamělí, ale zároveň neumíme být sami. Trochu paradox, že? 

Proč nechceme trávit čas s vlastní hlavou plnou myšlenek? 

Jednou z hlavních překážek jsou sociální sítě. Každou volnou chvíli vyplníme projížděním displeje. Na první pohled to vypadá nevinně, ale tím se zbavujeme prostoru pro sebe. Jak můžeme slyšet své myšlenky, když je neustále přehlušujeme? Sociální sítě nejsou nutně špatné, ale snadno se stanou závislostí. Neustálý proud nových obrázků, komentářů a zpráv nám dává iluzi spojení, ale ve skutečnosti nás často odpojuje od vlastního nitra. 

Nejsou to ale jen technologie. Někdy se samoty bojíme, protože přináší vzpomínky, které bolí. Samota nás také konfrontuje s pravdou o nás samých, a to není vždy příjemné. Mnozí se jí proto vyhýbají a raději zaplní každou chvíli rozptýlením, aby nemuseli čelit tomu, co uvnitř cítí. Jenže právě tahle konfrontace je začátkem uzdravení a když se přestaneme bát vlastních myšlenek, začneme se opravdu znát. Pokud se toho bojíte, začněte pomalu. Strach určitě postupně ustoupí. 

Pokud chcete najít jádro problému, často ho najdete v dětských letech 

Hledáme potvrzení, že jsme dost, že na nás někomu záleží. A když jsme chvíli bez kontaktu, přepadne nás zvláštní prázdno. Jenže právě v tom tichu bychom to nejdůležitější potvrzení mohli najít, a to od sebe samotných. 

Už od dětství nás společnost učí, že být sám vlastně není v pořádku. Odmala slýcháme, že máme být společenští, mít kamarády, zapojovat se. Když jsme tišší nebo uzavřenější, někdo to hned vnímá jako problém. A tak se učíme vyplňovat každou chvíli, jen abychom nezůstali sami se sebou. V dospělosti to pak evokuje vinu, smutek nebo odmítnutí. Ve skutečnosti ale může být naším nejlepším přítelem. 

Samota jako nejlepší terapie 

Když si dovolíme být chvíli sami, začneme slyšet náš vlastní hlas. Teprve tehdy začínáme rozlišovat, co je skutečně naše a co jsme převzali od ostatních. Samota nás učí odpočívat bez výčitek, zastavit se, nesrovnávat. Kdo se cítí dobře sám se sebou, ten se dokáže cítit dobře i s ostatními. Protože nepotřebuje, aby ho někdo zachraňoval nebo naplňoval. 

Asi se ptáte, jak s tím začít? Nemusíte hned na tichý retreat. Zkuste začít jednoduše. Vypněte všechna zařízení a posaďte se na chvíli na nějaké pohodlné místo. Dýchejte a sledujte, co se děje uvnitř. Pokud vás přepadne neklid, je to v pořádku. To, že je vám chvíli nepříjemně, znamená, že se teprve učíte být sami se sebou. Každý den si dopřejte aspoň deset minut. Zní to banálně, ale už po pár dnech si začnete všímat, že se cítíte klidněji, jistěji a svobodněji.