Dnes ve 20:10 se všichni sejdou u televize. ČT1 pustí premiéru českého filmu s jedním z nejlepších herců historie

Téma okupace se v českém filmu vrací znovu a znovu, ale pokaždé trochu jinak. Nejspíš to není proto, že by už nebylo řečeno všechno, ale proto, že každá generace si k těm samým událostem hledá vlastní cestu a chce je ukázat svou optikou.

Někdo si zvolí rekonstrukci, která je historicky přesná, jiný zase příběh statečných jednotlivců. Dnešní premiéra nabídne neotřelý pohled dědečka, a hlavně jeho vnuka. Právě střet dětské naivity s generací na úplně opačné straně přímky dělá z filmu skvělou podívanou.

Okupace trochu jinýma očima

Už samotné zasazení je jiné než bývá zvykem: nejsme v rozhlase, na barikádách ani v centru velkých dějin, ale na chalupě v Jizerských horách, kde se odehrává zdánlivě malý a nedůležitý příběh v rámci kolosu dějin. O to hlubší je ale náš prožitek, protože film umí mistrně s pomocí melancholie přenést pocity na diváka. Hlavní dvojicí je malý kluk Tonda a jeho děda Igor: potomek ruských šlechticů, amatérský malíř, člověk s noblesou a velmi složitou životní zkušeností. Tonda je nemocný na průdušky, takže zatímco rodiče a starší bratr míří v létě do Paříže, on končí na horách pod dohledem dědy. A tam prožije i události 20. a 21. srpna 1968.

Děda dobře ví, co ruská přítomnost znamená, a snaží se Tondu uklidnit a zároveň vybavit do života. Učí ho francouzsky, etiketu stolování i tomu, že hlavní je se nevzdávat. Výměna mezi dědečkem, na kterém jsou znát obavy, a dítětem, které ze situace nemá rozum, je dojemná a umí vyvolat empatii, kterou cítíme ještě dlouho po skončení.

Scénář i obsazení na jedničku

Skvělý výkon předvedl jeden z nejlepších herců naší historie Miroslav Krobot, který tu hraje dědu Igora a musím říct, že se pro tuto roli snad narodil. Jeho zevnějšek, který vyzařuje typickým klidem a výrazem bez emocí, se tu mísí s vnitřním smutkem ze vzniklé situace a neobyčejnou lidskostí, kdy se i přes závažnost situace ještě snaží vnukovi něco předat do života.

Režisér Bohdan Sláma v rozhovorech popsal, že k projektu přišel až později, ale po přečtení scénáře ho zaujal něžný vztah postav a kontrast mezi tou něhou a krutostí situace, kterou okupace přinese. Zároveň zdůrazňuje, že velké dějiny nejvíc dopadají na „malé“ lidi – a právě ti jsou tady motorem příběhu.

Čím je zajímavý?

Oproti jiným snímkům si Konec světa dovolí udělat něco neobvyklého: okupace je tu spíš přítomná jako informace v pozadí, než aby film celý stál na rekonstrukci srpnových událostí. To zmiňují i recenze na filmové databázi. Tragické události jsou tu podávané spíš okrajově jako kulisa k něčemu niternějšímu. A právě tím to může zasáhnout i diváky, kteří už mají pocit, že o okupaci už přece všechno vědí. Tady nejde o znalost, ale o přenesení prožitku a otřesení každodenními jistotami běžných lidí.

Historie v českých filmech

Poslední roky jsou v českém filmu zvláštní směsicí komedií a návratu k historickým událostem. Například právě rok 1968 se v tomhle směru vrací častěji než ostatní. Vedle Konce světa se hodně hovoří o filmu Vlny ze stejného roku 2024, který jde po příběhu novinářů Československého rozhlasu, ale má úplně jinou dynamiku – napínavější a dramatickou.

Dalším výraznou historickou adaptací posledních let byli i Bratři z roku 2023, o útěku bratří Mašínů. Zatímco Vlny i Bratři míří do velkých konfliktů a morálních sporů, Konec světa sází na čistší emoce a dětskou optiku, která umí být někdy stejně intenzivní jako silné drama.

Pokud máte pocit, že velké dějiny už znáte zpaměti, ale zajímá vás, jak se skutečně otiskují do obyčejných dní a vztahů, tenhle film stojí za pozornost. Česká televize ho uvede dnes 2. ledna ve 20:10 hodin, tak si ho nenechte ujít.

Zdroje: tvprogram.idnes.cz, cinemart.cz, csfd.cz