Děda Bohouš chtěl jen kafe, ale získal keš. Drobák, co nevzal automat, prodal za 600 tisíc
Sběratelství je velmi fascinující svět, v němž lidé hledají nejen vzácné předměty, ale vzniká u nich silná vášeň, která je propojuje se vzácnými kousky a jejich historií. Tak jako třeba dědu Bohouše.
A je zcela jedno, jedná-li se o staré mince, známky, obrazy, historické artefakty nebo třeba vinylové desky. Sbírají se jak starožitnosti, tak i retro předměty. A sbírky často odrážejí charakter svých majitelů.
Co sběratele pohání doslova jako motor?
Někoho vyloženě zajímá historie – a tedy i historická hodnota různých artefaktů. Takové sbírky často slouží k zachování kulturního dědictví. Dalším důvodem je estetika – sběratelské předměty mají svou krásu, která sběratele přitahuje; ti se pak se svými oblíbenými kousky jen neradi loučí. Další skupina sběratelů vidí ve starožitnostech možnost uchování hodnoty peněz, berou tedy sběratelství jako investiční příležitost. Hodnota starodávných předmětů totiž spíš narůstá, kdežto peníze ji stále víc ztrácejí. Je jasné, že se nejvíc sbírá to, čeho je málo. O to vyšší to má hodnotu.
Důvodem sběratelství a rozšiřování sbírek jsou i emocionální vazby. Někdy děti přebírají sbírky svých rodičů a vidí v nich osobní příběhy a vzpomínky. Mnozí sběratelé své sbírky pečlivě katalogizují a zvelebují. A někteří se o ně starají skoro jako o člena rodiny. A vůbec nemají v úmyslu se s nimi někdy rozloučit. Není to pro ně jen hromada pěkných či zajímavých věcí, nýbrž skutečný poklad. A sběratelství je jejich životní cesta. Jiný sběratel se snaží artefakty do svých sbírek získat proto, aby je ihned nebo až nazraje čas výhodně prodal. Významní sběratelé se mezi sebou většinou znají, a to nejen u nás, ale i ve světovém měřítku. Spojuje je společný zájem. A pak burzy, výstavy či on-line fóra.
Artefakty s příběhem
Sběratelé mají rádi, když se k jejich vzácným kouskům váže také nějaký příběh. Jako kdyby se odkryl kus historie, jako by začal fungovat jakýsi zázračný most mezi ní a současností. A nejen sběratelé, ale i případní kupci nebo návštěvníci výstav si rádi poslechnou příběh, který se s nálezem, vznikem, koupí či prodejem toho kterého artefaktu pojí. Jeden z nich si poslechněte tak, jak ho vyprávěl sběratel mincí.

Děda Bohouš a neposlušná mince
Děda Bohouš se ze své malé vesničky každé úterý vypravil do městečka, aby si koupil los. A protože měl čas na zpáteční autobus, vždy si dal ještě v automatu kafíčko. Takhle už to běželo celé tři roky, od té doby, co babička odešla na věčnost. Dřív jezdili do města spolu a procházeli také obchody. Tentokrát byl jeho výlet ale poněkud jiný. Děda vyjmul z peněženky drobné, aby je naházel do stroje na kávu. Jednu dvacku automat normálně spolknul, tu druhou ne a ne. „Tak už zase zlobíš,“ zabručel děda, otřel párkrát minci o kovovou plošku a zkusil to znovu. Zase nic. Třetí pokus? Ani ťuk. Automat minci prostě nechtěl.
A pak, že se zázraky nedějí!
Děda si minci pořádně prohlédl a trochu se zarazil – mince byla trochu lesklejší než obvykle, takže ho napadlo, že jde asi o nějakou novou sérii. A zkusil to počtvrté, aby se konečně dočkal své kávy. Trochu to píplo a mince propadla zpátky. Vedle stál mladík v mikině, který celý čas dědu pozoroval a trpělivě čekal, až ten celou transakci dokončí. Nakonec Bohouše požádal: „Promiňte, mohl bych se na tu vaši minci podívat?“ Děda pokrčil rameny a dvacetikorunu mu podal. Mladík vytřeštil oči: „Pane, vždyť to není běžná dvacka! To je zkušební ražba z roku 1993. A vy držíte v ruce nesmírnou vzácnost.“ Děda mávl rukou a zeptal se: „Takže kafe nejspíš nedostanu, co?“
Mladík vzal Bohouše vedle do kavárny, koupil mu kafíčko, ukázal v notebooku různé aukce a sběratelský mincovní katalog. Dlouho děda mládenci nevěřil. Považoval ho za podvodníka, za skrytou kameru a kdo ví, co ještě. Nakonec se nechal přesvědčit, že mince je skutečně cenná. Mladík se konečně představil s tím, že se sám zajímá o sběratelství a že zná sběratelského investora, který od dědy dvacetikorunu určitě koupí. A koupil. Mladík vše zprostředkoval, se sběratelem se sešli u notáře a další den měl děda na účtu 600 tisíc korun.
Když to všechno děda Bohouš doma vyprávěl vnukovi, ten nelenil a začal prohledávat všechny kapsy, šuplíky i tašky, jestli také nějakou takovou vzácnost nenajde. Dřív dostával vnuk od dědy na sladkosti bankovky, protože mu připadaly hodnotnější než mince. Teď se to ale změnilo; děda musí mít stále zásobu mincí, neboť je na něm vnuk loudí. A co myslíte – nemlsá, ale střádá si je. Co kdyby některá z nich byla vzácná…
Zdroje: NárodníPokladnice, Dotyk, autorský text