Děda uklízel šuplík s „harampádím“ z vojny. Uvnitř našel poklad, který mu zkrátil cestu k důchodu o 15 let

Doma občas nečekaně najdeme takové poklady, že si za ně můžeme koupit i nemovitost u moře nebo předčasně odejít do důchodu. Takový objev je velmi milým překvapením. Můj děda nyní v šuplíku po letech objevil předmět, který mu vydělal balík. 

Když lidé v minulosti chtěli něco koupit či prodat, využívali obvykle formu barteru či takzvané směnné ekonomiky. V praxi to znamenalo, že si zákazníci vyměňovali zboží kus za kus. Například jídlo za kožešiny či různé nástroje. Protože se často stávalo, že lidé potřebovali něco jiného, než druhá strana nabízela, muselo dojít ke vzniku různých platidel. 

V minulosti se platilo mušlemi i solí 

Jejich seznam je velmi různorodý. V Asii a Africe se například platilo mušlemi. Následně byly využívány drahé kovy jako zlato a stříbro, své místo si při prodeji našla i platidla jako sůl, dobytek nebo plátno. Protože se v tehdejší době jednalo o hůře dostupné, zato ale velmi cenné suroviny, byla po nich velká sháňka. 

Kovové mince se začaly objevovat již v dávné historii. A to přibližně v 7. století před naším letopočtem. Vůbec nejstarší mince se objevily na území dnešního Turecka. Vyráběny byly z přírodní slitiny zlata a stříbra a obvykle se na jejich rubu a líci objevovaly znaky státu nebo vládce. Postupně se mince rozšiřovaly i do dalších částí světa. 

Papírovým penězům lidé nejdříve nevěřili 

Po kovových mincích došlo i k výrobě papírových peněz. To začalo v období 7. století našeho letopočtu. Na denní bázi se peníze používaly přibližně od 11. století. A to za dynastie Tchang v Číně. Do Evropy se toto papírové platidlo dostalo až v období kolem 14. století. Lidé k jeho používání byli velmi skeptičtí. Přemluvit je k placení papírovými penězi bylo poměrně náročné. 

V minulosti měl jenom každý stát, ale často i každý panovník své mince. Za vlády Františka Josefa I. docházelo k ražení mincí z mědi, niklu, stříbra i zlata. Druhá polovina 19. a začátek 20. století je spojen s mincemi, na kterých je vyobrazen tehdejší vladař František Josef I. Jeho nejznámější mince byly takzvané dukáty. Zlato o ryzosti 900/1000 a o váze až 6,78 gramů bylo raženo od roku 1892 do roku 1916. Tehdy se jednalo o běžnou měnu. V současné době jde o sběrateli velmi žádané mince. Ty lze pořídit i za několik tisíc korun. Že to není moc? 

Za některé z nich nyní pořídíte i nemovitost 

Zapomínat nesmíme na  zahraniční země, ve kterých jsou nemovitosti z různých důvodů prodávány za opravdu nízkou cenu. Za symbolickou částku jednoho eura si lze například pořídit nemovitost v Itálii. Ta je sice v horším stavu, pokud ale v šuplíku najdete více mincí, můžete si i na ni vydělat dostatek peněz. Jako můj děda. Ten našel ve svých 50 letech v šuplíku starožitné mince – myslel si, že má stůl na půdě plný harampádí z vojny, ale opak byl pravdou. Mince totiž byly po jeho dědečkovi, kterým je tam před více než 100 lety založil a můj děda vydělal díky tomuto nálezu několik milionů korun. Zkrátil si tak čekání na důchod o 15 let, protože na něj už čekat nemusel – mince mu vydělaly dostatečné jmění, aby skončil v práci a užíval si předčasné penze. 

O mincích i vladaři se dozvíte ve filmech i dokumentech

O vládě Františka Josefa I. potažmo i měně, která byla za jeho vlády používána, se mnohé dozvíte v jednom z dokumentárních životopisných filmů. Tím je z roku 2016 natočený snímek Poslední velký císař František Josef I. Rakouský dokument mapuje poslední týdny života císaře Františka Josefa I. Postava Františka Josefa I. se objevuje i v historickém dramatu z roku 1936 Mayerling.