Děda si pustil poprvé v životě Netflix. Teď má v obýváku tři ovladače a v hlavě imaginární guláš s 8 knedlíky

Obývák je neobvykle tichý. Jen hodiny tikají a obrazovka bliká do prázdna. Na stolku leží tři dálkové ovladače: černý, stříbrný a jeden s páskou, aby se ihned poznal. Děda František, bývalý železničář, sedí v křesle a vypadá, jako by řídil noční rychlík do neznáma. Na čele mu perlí pot, v očích má soustředění generála před bitvou. Bliknutí. Zčernání. Zase bliknutí. Pak se ozve krátké „pípnutí“.

Rodina v kuchyni tiše sleduje, co se děje; vnuk tuší, babička má obavy. Závada? Panika? Nebo „jen“ střet člověka, který celý život mačkal páky, s novým, neviditelným světem digitálních ikon?

Ranní portrét jednoho typu českého seniora

Děda má svůj řád. Ráno vstane v šest, natáhne svetr, v trafice koupí Blesk, v potravinách čerstvé rohlíky a k tomu něco, aby cesta měla smysl. Dopoledne zprávy, po obědě rádio a sudoku. Televize je jistota: jediná věc, která se za desetiletí nezměnila.

Moderní svět ale dává dědovi zabrat. V lékárně po něm chtějí QR kód, u bankomatu PIN, na poště všechno možné, v telefonu se všechno „swajpuje“. „Já mám rád, když věci drží tvar,“ říká. „A knoflík se zmáčkne, není k tomu třeba listovat papírky v peněžence.“

A přece: dnes se v něm něco pohnulo. Možná za to může nuda, možná zvědavost. „Netflix,“ řekl včera vnuk, „tam má všechno: filmy, pohádky i dokumenty. I o vlacích!“ Děda se ošil. Slovo znělo podezřele, jako název nového druhu kolejí. Ale v noci nemohl usnout. „Všechno?“ opakoval si tiše. „Tak to bych se na to podíval…“

Souboj s ovladači

A teď sedí v obýváku. Před sebou tři ovladače, tři světy. První nefunguje, druhý přepíná rádio, třetí zapíná mikrovlnku. Na obrazovce se střídá YouTube, počasí a něco, co připomíná kalendář. „To je na palici,“ brblá děda, ale nevzdává to. „Já jsem zvládl výhybku v mrazu, zvládnu i tohle!“

Vnuk už se chystá zasáhnout, ale František ho zarazí: „Ne, tohle si odjedu sám.“ Minuty běží. Blik, šust, černá obrazovka. Zase nic. A pak – zázrak. Ticho. Na obrazovce se objeví červené písmeno N.

Ticho před (filmovou) bouří

Zůstane nehnutě sedět. Hlavně tiše. Nechce to pokazit. Znělka, krátký tón. A pak – Černí baroni. „No teda,“ hlesne. „To znám!“ Zkouší šipku, přidá si Pelíšky, omylem pustí Planetu zvířat. Babička přiběhne, že ho slyšela smát se. A František jen kývne: „Tohle není žádná hračka pro mladý. To je muzeum vzpomínek!“

Dochází mu, že si může pustit všechno. I všechno to, co měl rád. Staré české filmy, dokumenty o lokomotivách i ten pořad o Karlu Gottovi, který mu kdysi utekl. Poprvé má pocit, že televize dělá, co chce on…

Nová svoboda

Děda si nalije čaj, zhluboka vydechne. Venku se stmívá, ale v obýváku svítí obrazovka. Ten digitální svět už ho děsí trochu méně. Možná je v něm přece jen kus řádu. Jen jiného, než který doteď znal a uplatňoval.

„Víš, Františku,“ řekla by asi jeho krásná a chytrá, dávno zesnulá kolegyně z nádraží, „svět se nezastaví kvůli žádnýmu jízdnímu řádu.“
A on by jí dnes dal zapravdu.

Podle výzkumu Českého statistického úřadu z roku 2024 používá internet 84 % lidí ve věku 55–64 let a už téměř 60 % osob nad 65 let. Streamovací služby (Netflix, Voyo, Disney+) si vyzkoušelo alespoň jednou 38 % českých seniorů.

Digitální prostředí už tedy dávno není doménou „mladých“. A podle studie Masarykovy univerzity jsou to mj. právě filmové a dokumentární platformy, které mají zásadní vliv na udržování kognitivních funkcí dědečků a babiček, jejich paměti a pocitu společenské sounáležitosti.

Pro Františka, bývalého železničáře, to znamená jediné: může zůstat ve světě, který miloval – ve světě příběhů, (nového) řádu a jistoty. Netflix pro něj přestává být cizím slovem, abstraktním pojmem. Stává se milou a velmi konkrétní brankou k nové svobodě: nejen ve sledování, ale i v možnosti volby.

Svět, který se nezastaví

Když vnuk večer přijde, děda se nehne z gauče. Na obrazovce běží dokument o vesmíru z cyklu Our Universe, který v roce 2022 namluvil Morgan Freeman. „Tohle jsem měl kdysi na diapozitivech,“ poznamená klidně.

Na stolku zůstávají tři ovladače – tentokrát v dokonalé řadě, jako vagony. A v tom je pointa.

Podle studie Evropské komise o digitální inkluzi (Digital Economy and Society Index, 2024) patří Česká republika mezi země, kde se nejrychleji snižuje tzv. digitální propast mezi generacemi. Zatímco v roce 2018 sledovalo videa online jen 31 % seniorů, dnes je to téměř dvojnásobek. Důvody jsou prosté: pandemie, rostoucí dostupnost chytrých televizí a přirozená lidská zvědavost.

„Víš,“ usměje se František, „oni ti mladí možná něco vědí. Tohle je… skoro jako zázrak.“ A vnuk mlčky přikývne. Protože ví, že děda si dnes nepustil jen (jeden) film; vstoupil do světa, který se nezastavil. A navíc možná právě tam, mezi třemi ovladači a červeným „N“, se potkaly dvě generace: na úrovni, která přesahuje 2D…

Zdroje: digital-strategy.ec.europa.eu, csu.gov.cz, digital-strategy.ec.europa.eu, Digitální kompetence a stárnutí populace (Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2023)