Za socialismu to byl idol žen od Aše po Ostravu. Dnes vypadá jako dědeček z čekárny na ortopedii

Každá generace má své filmové idoly. Tváře z dětství, dospívání i dospělosti. Pro jedny to byl Jean-Paul Belmondo, Audrey Hepburn nebo Paul Newman, pro druhé zas Julia Roberts či Leonardo DiCaprio. Existuje však také idol, který dnes připomíná spíše dědečka z čekárny u doktora. 

V českém prostředí se do srdcí diváků zapsali herci jako Rudolf Hrušínský, Jiřina Bohdalová, Josef Abrhám, Libuše Šafránková nebo Miroslav Donutil. Jejich výkony, charisma a nezapomenutelné role se staly součástí kulturní paměti.

Filmové role nestárnou, herci ano

Jenže některé herce či herečky jsme nevnímali jen jako umělce, ale také jako sex symboly a své platonické lásky. Divačkám se zkrátka někteří herci líbili a líbí jako muži. A divákům zase krásné umělkyně, které platonicky milují. Film má zázračnou moc zachytit člověka navždycky mladého, takže naše idoly nestárnou. Svého „vyvoleného“ můžeme vždy vidět tak, jako třeba před třiceti lety. A to kdykoliv se nám zachce. Neustále se tedy vracíme k filmům, kde byli naši oblíbení herci a herečky ve formě a plné síle.

Ale skutečný život plyne dál. Herci stárnou stejně jako jejich publikum. A s každým dalším rokem se mění jejich vzhled i typy rolí. Z někdejších romantických hrdinů se stávají moudří otcové, z komediálních postav vážní vypravěči. I když čas neúprosně běží, stejně je v tom jakási zvláštní krása, když sledujeme, jak se herec mění. A stárnutí si u těch oblíbených všímáme a vnímáme je hodně citlivě. Vždyť jsme s nimi prožili tolik fiktivních příběhů. Hodně herců bereme jako součást své širší rodiny. Jednoduše je máme rádi.

Moudrost a charisma místo mladické energie

Přijde však čas, kdy místo mladíka, který kdysi jediným odrazem vyskočil do sedla, vidíme stařečka, belhajícího se o holi. Stárnutí nám připomíná jak vlastní pohled do zrcadla, tak i proměna našich filmových idolů. Ze spousty z nich jsou roztomilí dědečkové a babičky; ale u některých nelze říci, že zestárli, spíš, že vyzráli. A dokonce někteří herci, kteří nás v mládí nezaujali, jsou ve stáří neuvěřitelně atraktivní. Čas se sice pro nikoho nezastaví, ale někdy dokáže i příjemně překvapit.

Divoch, kterému koluje v žilách krev baviče a tanečníka

Jedním z nejatraktivnějších herců, který přitahoval naše ženy v socialismu, byl Dick van Dyke, celým jménem Richard Wayne Van Dyke. Narodil se v roce 1925 v Missouri v USA a jeho otec byl členem starého holandského rodu van Dijk. A Dick býval komediant tělem i duší. Začínal v rozhlase, v některých televizích měl vlastní Dick van Dyke Show, kde zpíval, tančil a hrál. Tehdy obdržel tři ceny Emmy. A už v šedesátých letech byl velkou americkou hvězdou. Naplno svůj všestranný talent rozvinul dvojrolí ve velice úspěšném muzikálu Mary Poppins. Tam se objevil jako kominík a také jako stařičký majitel banky.

Osmdesátá léta pro něj nebyla příliš slavná, objevoval se jen v menších filmových rolích a ani jeho obnovená show neměla úspěch. Ovšem na výsluní se Dick van Dyke vrátil v devadesátkách. Doslova zažíval svůj comeback. Za roli v seriálu The Golden Girls byl nominován na cenu Emmy. Zahrál si i v oscarovém Dick Tracy.

V letech 1993-2001 hrál doktora Marka Sloana, což byla hlavní role v seriálu Diagnóza vražda. Roku 2006 se objevil jako Cecil ve Stillerově filmu Noc v muzeu. Jeho děti, synovci i vnoučata jsou také herci.

Když idol zestárne

Dick van Dyke je držitelem šesti cen Emmy, ceny Grammy, a ceny Tony. V roce 1993 byl vepsán na hollywoodský chodník slávy a v roce 1995 byl uveden do Televizní síně slávy. V roce 2013 získal cenu Screen Actors Guild Life Achievement Award, v roce 2020 Kennedy Center Honors. Poslední film natočil v roce 2018. Jmenuje se Buttons a s Angelou Lansburry v ní hrají strážné anděle, kteří na Vánoce pomohou dvěma sirotkům najít domov. Dicku van Dykovi bude 13. prosince 2025 rovných sto let.

Zdroje: Wikipedia, ČSFD, idnes.cz