Syn (9) se vrátil z kroužku nadšený. Trenér mi pak řekl větu, která mi zůstala v hlavě

Jakub se vrátil z kroužku a já jsem na něj chvíli jen koukala. Něco na něm bylo jinak, ale nedokázala jsem to hned pojmenovat. Pak mi lektor při našem rozhovoru řekl větu, díky které mi najednou do sebe všechno zapadlo.

Můj syn není uzavřený ani smutný. Je to normální devítiletý chlapec, možná trošku tišší, který se raději dívá, než aby na sebe strhával pozornost. Ve třídě se chová tak, aby moc nevyčníval, při každé prezentaci mu trochu ztuhne hlas a ruce se lehce třesou.

Aby se naučil lépe vystupovat před lidmi, přihlásila jsem ho na dramatický kroužek.

Tohle jsem od kroužku nečekala

Normálně dostanu ze syna po kroužku tak čtyři slova. Tentokrát mluvil už od dveří, bez přestávky, a s takovým nadšením, že jsem až zapomněla doříct větu, kterou jsem zrovna měla rozdělanou. Přehrával scény, smál se, gestikuloval a já jsem si uvědomila, že takhle jsem ho snad ještě neviděla.

Stála jsem v kuchyni a nevěřícně na něj koukala. Tohle dítě přede mnou nebylo to samé, které ráno tiše pojedlo snídani a cestou ke škole neproneslo téměř nic. Čekala jsem, že to přejde. Ale k mému milému překvapení nepřešlo. 

Lektorova věta mi to objasnila 

Na setkání rodičů jsem náhodou prohodila pár slov s lektorem. Zmínila jsem se, že se Jakub doma změnil, že více a jinak mluví a že mluví s větší chutí. Lektor se na chvíli zamyslel a pak mi řekl, že ve třídě je jedním ze třiceti, kdežto na pódiu, jako by v tu chvíli byl zkrátka jen on sám. Jakub zkrátka potřeboval místo, kde není předem škatulkovaný a kde nikdo nečeká, že bude nejrychlejší nebo nejhlasitější.

Tohle si myslím, že se v Česku pořád trochu přehlíží. Dramatický kroužek se vnímá jako aktivita pro děti, které chtějí hrát divadlo, nebo pro ty, kteří mají povahou blíž k výtvarce než k fotbalu. Ve skutečnosti jde o jedno z mála míst, kde se dítě systematicky učí věci, které mu pak budou v dospělosti užitečnější víc než jakýkoliv sportovní výkon.

Mluvit nahlas. Dívat se lidem do očí. Umět přečíst náladu v místnosti. Zvládnout situaci, kdy věci nejdou podle plánu. Tohle se na matematice nenaučí a na tělocviku také ne. Přitom jsou to schopnosti, bez kterých se v práci, ve vztazích ani v každodenním životě nedá moc dobře fungovat.

Lektorka a divadelnice Erika Merjavá to v rozhovoru pro Rádio Junior popsala dost výstižně, podle ní se „extroverti v dramatickém prostředí zklidní, protože dostávají přirozené hranice. Introverti se časem otevřou, protože dostávají bezpečný prostor.“ Obě skupiny z toho odcházejí s něčím, co by jinde získaly jen těžko.

Děti se dnes bojí mluvit

Moje dítě dokáže napsat padesát zpráv za hodinu a přitom celý den nepromluvit víc než pár vět nahlas. A je mi jasné, že v tom není samo. Dnešní děti jsou mistři psané komunikace a absolutní začátečníci v té mluvené. Pohled do očí, rychlá reakce, správný tón hlasu, to jsou věci, které se nenaučíte z telefonu, ať ho držíte, jak dlouho chcete.

Škola v tomhle rovněž moc nepomáhá. Referát před třídou jednou za čas není trénink komunikace, je to spíš stresový test, u kterého spousta dětí pravidelně pohořuje a pak si odnáší přesvědčení, že mluvení před lidmi zkrátka není pro ně. 

Na dramatickém kroužku se dítě naučí jednu věc, která se jinde naučit nedá, že být směšný není katastrofa. Improvizace, hraní rolí, zkoušení a opakování, to vše funguje jen tehdy, když se člověk přestane bát něco pokazit. A právě tenhle posun, od strachu z chyby k chuti ji zkusit, je pak vidět úplně všude.

Co se děje na jevišti, nezůstane jen na jevišti

Jedna věc mě překvapila více než cokoliv jiného. Jakub se na kroužku začal učit číst druhé lidi. Když hrajete scénu a druhý herec zareaguje jinak, než jste čekali, musíte se přizpůsobit, pochopit, co ten druhý cítí, a podle toho reagovat. 

Nedávno mi řekl, že pozná, kdy je kamarád naštvaný, i když nic neřekne. Zeptala jsem se, jak to pozná, a on řekl, že prý podle obličeje. Přitom ještě před rokem by ho tohle pravděpodobně vůbec nenapadlo.

Zdroje: zonaumeni.cz, childrenstheatreofannapolis.org, junior.rozhlas.cz