Doktorům došla trpělivost: Češi denně večeří něco, co by Francouz nehodil ani slepicím
Zatímco na českých stolech se od nepaměti válí maso obklopené horou tučných knedlíků, Francouzi si pochutnávají na artyčocích se sýrem. Jak velká je propast mezi českou „vepřo-knedlo-zelo“ tradicí a francouzskou gastronomií? A proč se česká kuchyně ve filmech často stává terčem vtipů, zatímco francouzská kuchyně je oslavována jako umění?
Kdo kdy viděl Menzelovy „Postřižiny“, ten si jistě pamatuje slavnou scénu zabijačkové hostiny. Ve filmu se objevuje typická česká zabijačka, při níž se správní rada pivovaru účastní hodování. Tuhle scénu by francouzský divák sledoval s překvapením, ne tak kvůli krvi, ale kvůli rozdílnému přístupu k tomu, co považujeme za dobrotu.
Christian Szabo ve své knize „Evoluce českého jídla“ píše o českých zabijačkách jako o konstituující tradici českého národa. Jelita, jitrnice, tlačenka, škvarky a prdelačka, to vše se podle něj někam ztratilo z moderního pohledu na českou kuchyni. A možná je to dobře, minimálně pro naše zažívání..
Gothaj s cibulí jako česká klasika
Gothaj s cibulí je pravděpodobně jedním z nejčastěji zmiňovaných jídel v českých filmech. Všude tam, kde se má ukázat pravá česká domácnost, se na stole objeví chléb obložený gothajem a kolečky cibule.
My, Češi, považujeme gothaj s cibulí za rychlou večeři, Francouzi by si radši dali jen bagetu s máslem. Gothaj obsahuje tolik éček a konzervantů, že by ho francouzský úřad pro bezpečnost potravin pravděpodobně zakázal ještě dřív, než by se dostal do obchodu. Ale pro nás je to nostalgické jídlo z dětství.
Víno, sýry a dlouhé obědy
Francouzská kinematografie je plná scén, kde se lidé usazují k bohatě prostřenému stolu a jí pomalu, s gustem, často hodiny. Ve filmu „Julie & Julia“ připravuje Meryl Streep typické francouzské dobroty tak elegantně, jako kdyby se vůbec nejednalo o náročné pokrmy.
Průměrný Francouz stráví v restauraci až tři hodiny, zatímco my Češi jdeme domů už po hodině. Pro Francouze je jídlo společenská událost, pro nás často jen nutnost, stejně jako práce a spánek.
Francouzi podle webu hks.re ročně spotřebují 24 kilogramů sýra na hlavu, což je asi tolik, kolik my sníme gothaje za rok jako rodina. Francouzské sýry jako camembert nebo brie mají tradici starou stovky let, zatímco náš gothaj vznikl někdy v sedmdesátých letech jako pokus o „moderní uzeninu“.
Česká kuchyně ve filmu
České filmy často ukazují jídlo jako něco, co jednoduše musí být. V „Postřižinách“ se hrdě sní vše, co se z prasete dá udělat a v „Pelíšcích“ se servíruje nekonečná řada domácích specialit, které by zahnaly na útěk každého dietologa. Nejen naše filmová kuchyně je založená na principu „hodně, tučně a rychle“.
Navíc české snímky často jídlo zobrazují jako lék na všechny bolesti, od rozchodu přes problémy v práci až po existenciální krize. Kolikrát jsme viděli scénu, kde se hlavní hrdinka po rozchodu utěšuje velkým talířem smažáku s tatarkou, anebo minimálně kyblíkem zmrzliny?
Od univerzální hnědé omáčky k bio revoluci
Christian Szabo ve své knize popisuje cestu české kuchyně od dob „univerzální hnědé omáčky“ (UHO) bez chuti a zápachu až po současnost plnou bio potravin a asijských restaurací. Zatímco dříve byl vrcholem gastronomie automat Koruna s obědem do pár korun, dnes máme stánky s burgery za 300 korun.
Francouzské filmy zobrazují jídlo jako umění, zatímco české jako nutnost. Ve francouzských snímcích se vaří s láskou, experimentuje se s chutěmi, objevují se nové kombinace. Francouzský kuchař ve filmu má čas, používá čerstvé suroviny a z vaření si dělá zábavu.
Náš filmový kuchař většinou něco rychle hodí na pánev a doufá, že to bude lidem chutnat. My jíme, abychom se nasytili a měli sílu na práci. Francouzi jedí, protože je to potěšení, společenský rituál a způsob, jak si užít život.
Zdroje: apetitonline.cz, reflex.cz, csfd.cz
