Dříve za 1 Kčs, dnes za tisíckrát víc. Máte to doma, nebo jste to dali pryč dřív, než to zbohatlo?
Socialistická oáza luxusu. Západní ostrůvek uprostřed šedi a nedostatku. Jiný vesmír: svět džínů Levi’s, žvýkaček Pedro či whisky Ballantine’s… Bohapustý konzum? Jak se to vezme. Pro jedny důkaz, že i socialismus uměl nabídnout kvalitu. Pro jiné paradoxní výkladní skříň toho, co režim oficiálně odmítal. A pro pragmatiky důmyslný – přitom rámcově oficiální – způsob, jak obejít systém.
Hlavní roli v něm hrály papírové poukázky: kolovaly po černém trhu, řešily se šeptem přímo před vchodem do prodejny a jejich králové s taškami u pasu se stali rozporuplnými ikonami celé éry. Chceš dovnitř? Musíš na to mít. Pokud máš, je ti plně k dispozici kterýkoli neoficiální směnárník…
Stručný nádech v kapitalistickém ovzduší
Fenomén Tuzex má své počátky v roce 1957; jeho název vznikl z počátečních písmen slov původního celého názvu („tuzemský export“), jak se to u nás po vzoru SSSR stále častěji dělávalo. Smyslem existence Tuzexu bylo nabídnout v Československu západní zboží, a zároveň udržet devizy uvnitř systému. Kdo si chtěl nakoupit, s korunami zde nic nepořídil. Potřeboval k tomu speciální „měnu“: tzv. bony – devizové poukázky. Ty bylo však možné oficiálně směnit jen za cizí měnu.
V praxi se tak rozběhl čilý černý trh. A s ním aktivita jeho hybné síly – veksláků. Pamětník z Prahy vzpomíná na situaci přelomu 70. a 80. let: „Před Tuzexem stáli veksláci pořád. Když jsi šel kolem, hned se ozvalo šeptem: Bony? Chceš bony? – Nebo rovnou: Koupíš? Pět ku jedný. – Byli jako stíny toho systému: nikdo je oficiálně nechtěl, ale každý je potřeboval.“
Na černém trhu se kurz bonů vůči koruně pohyboval mezi 5:1 až 10:1 naprosto běžně. Jeden bon s nominální hodnotou 1 Kčs tak reálně vyšel i na deset korun. Přesto Češi platili, pokud na to alespoň trochu měli. Proč? Prostě protože to byl pro ně jediný dostupný způsob, jak si v Tuzexu nakoupit. Stálo to totiž za to.
Historik Adam Havlík k tomu pragmaticky dodává: „V určitém ohledu byl Tuzex státem provozovaná pračka na špinavé peníze.“
Nákupy!
Co bylo možné za bony pořídit?
Podle dobových svědectví patřily k nejoblíbenějším položkám nejen žvýkačky (Pedro, Donald, později i „americké“ balíčky Hubba Bubba), čokolády (Milka, Toblerone nebo tehdy exotická Studentská pečeť) či značkové oblečení (hlavně džíny Levi’s, trička Adidas, bundy Puma), ale také alkohol a káva (Metaxa, Beefeater, whisky Ballantine’s či Nescafé), rádio značky Sony, walkman, kazeťák – a dokonce automobil: třeba Škoda Rapid v exportní verzi.
„V Tuzexu jsem poprvé ochutnal pravou čokoládu,“ vzpomíná nejeden rodič dnešních čtyřicátníků. „Táta tam sehnal whisky na oslavu a máma si přinesla parádní svetr, který neuvěřitelně zářil mezi všemi těmi konfekčními hrůzami…“
Když papírek nabere hodnotu
Bony se tiskly v různých hodnotách (od 50 haléřů do 100 korun) a v několika grafických sériích. To z nich dnes činí sběratelský unikát. Sady v perfektním stavu (tzv. UNC – uncirculated) se prodávají za tisíce. Výjimečné exempláře pak dosahují hodnot i přes 10 000 Kč: může jít o první emise z 50. a 60. let nebo kusy s tiskovou chybou, případně kompletní sady s foliovým obalem.
Například v dubnu 2024 byla na jednom z aukčních webů vydražena kompletní sada bonů Tuzex 1958–1989 v originálních foliích za téměř 20 000 Kč.
Předchůdce dnešních luxury concept stores?
S trochou nadsázky lze říci, že Tuzex byl předzvěstí dnešních obchodů s luxusním zbožím: měl vlastní styl, exkluzivní nabídku i specifického zákazníka – klienta, který „na to měl“. Kromě řady rozdílů souvisejících s jinou dobou a jiným systémem zde ovšem figuruje ještě jeden mimořádný fakt. Do Tuzexu člověk nechodil pouze pro zboží luxusní, nedostatkové či aby se chlubil – ale často prostě proto, aby „přežil“ (na nějaké základní úrovni životního komfortu). Mohl tu totiž sehnat nezbytné věci všednodenní potřeby, třeba baterky. Nebo kalkulačky, které byly povinné v rámci středoškolských studií.
Realita byla ovšem neúprosná. Jednoduché počty odhalí, že za celý měsíční plat si člověk mohl koupit maximálně tak čtvery džíny. Velice typická jsou v tomto kontextu slova dalšího z pamětníků: „Měli jsme občas doma jedinou kávu, která voněla – Nescafé z Tuzexu. Kupovala ji máma na svátky. Zbytek roku jsme pili Meltu. Když se otevřela ta plechovka, byl to svátek.“ Pro většinu Čechoslováků mnohem reálnější než ty stereotypně opakované nové džíny…
Kvalitní retro investice
Zatímco dnes si člověk může hrdě nakoupit luxusní zboží třeba v Pařížské ulici – za normalizace býval proces nákupu v Tuzexu často realizován tak trochu „pokoutně“, s jistou dávkou rizika. Tuzex byl zkrátka velmi komplexním představitelem dobového paradoxu: výkladní skříň Západu v srdci plánované ekonomiky – se vším, co s tímhle přece tak absurdním propojením souvisí.
Samotné bony dnes přestávají mít pouhou nostalgickou hodnotu. Mnoho sběratelů je považuje za chytrou investici – jejich množství je totiž konečné, atraktivita stoupá. Pokud je tedy máte, ponechte si, třeba se časem vyšplhají mnohem výše.
A nejde jen o samotné poukázky. Sbírají se i obaly od bonových knížek, obálky Tuzexu, účtenky nebo dobové reklamy. Samotný Tuzex se stává předmětem odborného zájmu designérů, historiků i mladých milovníků retra.
Co kdysi stálo pár korun a shánělo se „bokem“, je dnes hrdě uvelebeno na čelných místech sběratelských alb. Tuzex a bony navíc nejsou jen ekonomickým jevem: byly symbolem nedostupného luxusu, ale i „normalizační kreativity“ jak obejít systém. Tedy kreativity, ke které tento systém vlastním nastavením sám podněcoval. Lze si jen oddychnout, že dnes máme k dispozici řadu jiných možností kreativního rozvoje: navíc vždy takových, které se odehrávají ve svobodném režimu.
