Tenhle film je ostuda všech Čechů. Když ho vidí cizinec, poklepe si na čelo a do Česka už nepřijede

Národní kinematografie často odráží ducha společnosti i specifický smysl pro humor. A u českých komedií to platí doslova.  Co se ovšem doma jeví jako zábavné, to může u cizinců působit až nepochopitelně. Ale je to logické. Mentalita každého národa je jiná. A z ní vyplývá i filmová tvorba.

Existují české filmy, které si doma získaly kultovní status, ale u cizinců vyvolávají spíše rozpaky. Někteří z nich by si mohli i poklepat na čelo s otázkou: „Tak tohle má být obraz vaší země?“ Tehdy se ukáže, jak tenká může být hranice mezi národní identitou a mezinárodní ostudou.

Film Dědictví patří sice k nejznámějším českým komediím, ale zároveň i k těm nejrozporuplnějším. Pro mnoho diváků je to kultovní snímek, plný unikátních hlášek; pro jiné trapná přehlídka nevkusu. A kdyby ho viděl cizinec, možná by si jen nevěřícně poklepal na čelo. Jenže, kdo v této zemi nežil za totality, nepochopí. Film je jakousi satirou na porevoluční zbohatlickou mentalitu. Režisérka Věra Chytilová, která byla známá svou nekonvenční tvorbou a ostrou kritikou společnosti, poukázala tímto filmem jak na absurditu zbohatlictví, tak na určitý morální úpadek a proměnu společnosti po sametové revoluci.

Ukázala, jak se začnou chovat lidé, kteří se v dobách totality krčili před režimem a nyní, v důsledku lehce nabytého obrovského majetku, začnou vystrkovat růžky. Hlavní postava Bohuš je karikaturou právě takového člověka, který i přes pohádkové bohatství zůstává prázdný, vulgární a povýšený. Jenže, dejme si ruku na srdce, copak není takových týpků u nás víc? Film prý ukazuje Čechy ve špatném světle, jako prosťáčky až hlupáky. Ale cožpak oni mezi námi nejsou? Rozumného cizince, který film zhlédne, přece napadne, že takový nemůže být celý národ. A na názoru těch nerozumných by nám zase tolik záležet nemuselo.

Karikatura zbohatlíka bez morálky

Snímek Dědictví, aneb… je určen zejména pro českého diváka. A toho nejvíc táhnou vtipné hlášky, kterých je ve filmu požehnaně. A také Čech rád vidí ještě většího blbce, než je sám. A to, co nás k tomuto filmu přitáhlo nejvíc, je jeho obsazení. Bolek Polívka a Miroslav Donutil jsou vždycky zárukou dobré podívané. Je dost možné, kdyby byli do těchto rolí obsazeni jiní herci, nedíval by se na Dědictví skoro nikdo. Ono takového jednoduchého maníka, kterému s přísunem peněz narostl hřebínek, nedokáže zahrát každý. A Bolek je v této roli jedinečný.

Režisérka Chytilová nejspíš film uchopila správně. Jako satiru na novodobé milionáře, kteří k penězům nepřišli vlastní prací. Bohuš je ztělesněním člověka, který vůbec netuší, co s nabytým bohatstvím. A i nadále se projevuje jako povrchní buran, který se oddává alkoholu, ženám a nevkusu. Peníze samy o sobě z nikoho ještě nikdy kultivovaného člověka neudělaly. Ovšem charakter i mezilidské vztahy dokáží zdeformovat dokonale.

A že Chytilová použila poněkud hrubý humor?

Je pravda, že mohla volit jemnou ironii, ale to by přece nebyla ona. Věra Chytilová šla na věci vždycky zostra. Snad aby šokovala a tím národ vyburcovala z letargie. Film totiž určitě neměl být žádnou oslavou, ale spíš varováním. Režisérka také dobře věděla, proč do hlavních rolí volí naše herecké velikány.

Jenomže spousta diváků si film vyložila jen jako komedii s vulgárními výrazy a bez hlubšího poselství. A právě v tom bývá rozpor mezi záměrem tvůrce a veřejným přijetím filmu. Kdo ale režisérčin záměr nepochopil a bere film jako grotesku bez pointy a po shlédnutí v něm zůstala jen pachuť, je možná právě oním prosťáčkem. Film Dědictví je svědectvím určité doby se všemi šmouhami a vadami na kráse. Některé dialogy jsou sice uhozené, ale i to byl nejspíš záměr.

Znevažování autorit a institucí?!

Postava Bohuše Stejskala je záměrně přehnaná, ale mnozí ji vnímají jako realistický obraz všech novodobých milionářů; a to vedlo k debatám o tom, jestli film nezesměšňuje celou českou společnost.

Ve filmu se údajně objevují scény, které zesměšňují lékaře či právníky, což někteří kritici označili za neuctivé. Ale to snad není na místě. Jde přece jenom o komedii a nikoliv film, který by byl označen jako natočený podle skutečných událostí. A kromě toho, dobu s cenzurou už jsme tu měli. Cožpak ji chcete zpátky? Vezmeme filmařům znovu jejich tvůrčí svobodu?

Zdroje: ČSFD, Kritiky, autorský text