Tenhle český film hne Čechům žlučí už přes 50 let. Podle recenzí je to jen trapný kýč

Je to pohádka, kterou Češi citují v hospodách i u rodinných večeří. Film, který běží v televizi každý rok, zejména v období Vánoc. Přesto existuje skupina kritiků, která tvrdí, že jde o trapný ideologický propadák a učebnici socialismu v pohádkovém balení. 

Jak je vůbec možné, že dílo, ze kterého celý národ cituje repliky, může být současně hodnoceno jako trapný pokus o socialistickou výchovu? A co když ti kritici mají vlastně pravdu a my jsme si to jen nechtěli přiznat?

Klasika, nebo kýč, kterému už odzvonilo?

Podobná situace často nastává třeba u detektivek. Koukáte na nějakou krimi sérii, všichni okolo vás ji milují, a pak si přečtete recenzi, kde stojí, že je to nejhorší scénář posledních let. Přesto tu sérii sledujete dál, protože vás baví, a kdo ví, možná v ní jste schopni najít více než kritici. S pohádkami to funguje stejně. 

Můžete si přečíst stovky analýz o ideologickém zatížení, ale když vám jako malému dítěti film přinesl radost a dnes v něm vidíte vzpomínky na dětství, tak vám na ideologii víceméně nezáleží. 

Werich s Burianem poprvé a naposledy společně

Film vznikal v roce 1954 a do kin ho pustili v únoru o rok později. Diváci tehdy doslova šíleli. Přišlo skoro šest milionů návštěvníků v celém Československu. Hlavní postavu krále ztvárnil Jan Werich a po jeho boku stál jako rádce Vlasta Burian. Tohle obsazení bylo pro tehdejší diváky obrovským lákadlem. Jednalo se totiž o jediný společný projekt těchto dvou ikon české komedie. 

Werich se podílel na přípravě společně s Jiřím Brdečkou a režisérem Bořivojem Zemanem. Původně měl přitom hlavní roli dostat František Smolík, ale po obrovském úspěchu dvojdílu Císařův pekař a Pekařův císař z roku 1951 padla volba právě na Wericha.

Patnáctiletá studentka, která se styděla za polibek

Princeznu Marušku ztvárnila tehdy teprve patnáctiletá Milena Dvorská, v té době studentka gymnázia, která s herectvím zatím neměla zkušenosti. Podle vzpomínek z natáčení museli scénu polibku s rybářem točit desetkrát, protože se mladičká Milena strašně styděla a netušila, jak na to. 

Ani Vladimír Ráž, představitel rybáře, nebyl z nekonečného opakování nadšený. K tomu všemu měl během natáčení zlomenou ruku. Takže záběr, kde měl herečku přenášet přes močál, vyřešili jinak. Dvorská nakonec klečela na jednom ze členů štábu, který zůstal mimo záběr kamery.

Kde kritici vidí potíž

Proč vlastně část odborné veřejnosti tento snímek neuznává? Důvodů je celá řada. První tkví v době vzniku. Znalci upozorňují na oslavování prostého lidu oproti šlechtě. Král je vykreslen jako nadutý pošetilec, který se musí nechat poučit od jednoduché vdovy z vesnice. Princezny se nakonec nevdají za šlechtice, ale za řemeslníky. Podle kritiků jsou to přímé odkazy na tehdejší politickou propagandu.

Další námitka směřuje k přílišnému zjednodušování. Film pracuje s černobílým dělením světa na ty hodné a ty zlé. Chybí v něm hlubší psychologické propracování charakterů. Třetí problematický bod spočívá v tom, že dílo není opravdovou pohádkou, ale spíš sociální satirou s politickým podtextem. 

Diváci ale mají jiný názor

Stačí si pročíst ohlasy běžných diváků a zjistíte, že naprostá většina film zbožňuje. Hovoří o klasice a skvělé zábavě. Ideologii neřeší nikdo, všichni řeší to, jak moc se pobavili a jak se baví dodnes. Kritici film posuzují z hlediska filmové teorie, ideologické nezávislosti a uměleckého přínosu. 

Diváci film Byl jednou jeden král… soudí podle toho, jestli je bavil a jestli jim něco dal do života. A to jsou dva naprosto odlišné přístupy, s nimiž lze ke snímku přistupovat a soudit jej.

Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, cs.wikipedia.org