Film, který měl být hitem, skončil jako největší ostuda roku. Tvůrce ho označil za nejhorší dílo, jaké kdy v televizi viděl

Měl to být návrat, na který se stojí fronty. Jenomže stačilo pár minut a bylo jasné, že se něco zvrtlo. Z velkého plánu tak zůstala jen ozvěna smíchu a skřípění sedaček. Příběh tohoto filmu ukazuje, že k úspěchu nestačí jen spoléhání na dobře etablovanou značku, ale především tvůrčí úsilí a jiskra, která dodá něco navíc.

Snímek z roku 1977 měl po fenomenálním úspěchu prvního dílu navázat na fenomén a potvrdit, že horor může být i prestižním trhákem. Místo toho se stal učebnicovým příkladem, jak může pokračování šlápnout vedle. Kritici ho cupovali, publikum se smálo a pověsti o výstupech ze sálu během prvních pár minut se šířily rychleji než film sám. Reakce byly tak drastické, že jsou dodnes cítit v číslech i vzpomínkách. Od nízkého diváckého hodnocení až po drsné komentáře tvůrců původního filmu.

Od očekávání k posměchu

V roce 1977 se na obrazovky dostal snímek, který doprovázely zprávy o výsměchu a pískotu. Dle dobových líčení se publikum v New Yorku smálo nahlas a studio zaznamenalo extrémně negativní ohlas už během prvních deseti minut. Kolují dokonce historky o tom, jak rozzuření diváci honili zástupce Warner Bros. po ulici. Ať už je míra nadsázky jakákoli, pro reputaci filmu to byla smrtící kombinace.

Kritický konsenzus se zformoval rychle, a jeho tvrzení bylo jednoznačné. Nejednalo se o děs, ale spíše o nechtěnou komedii. Časopis Time tehdy napsal, že pokračování „nabízí méně téhož“ a to, co zbývá, je „tlachání“ proměněné v „nechtěné komické“ výjevy. Ať už se jednalo o hejna kobylek, nebo o kultovní scény, které se snažily být vznešené, ale působily absurdně.

Čísla také hovoří jasně. Na webu Metacritic film drží jen neuspokojivé skóre 39/100, což potvrzuje, že i s odstupem několika dekád nejde o zapomenuté nedorozumění, ale o trvající symbol diváckého zklamání.

Když původní tvůrce mluví o ostudě

Nejtvrdší ránu filmu zasadil tvůrce původního snímku Exorcist. Režisér William Friedkin se k dvojce vyjádřil bez servítek jako k tomu nejhoršímu, co kdy viděl, a o naprosté ostudě. Zaznělo to veřejně a s autoritou člověka, který pomáhal definovat původní fenomén. Jeho výpověď nadále rámuje obraz filmu v kulturní paměti.

Důvody tak silného znechucení byly různé. Část kritik poukazuje na to, že snímek opustil syrovou hrůzu v prospěch metafyziky, pseudovědy a jiných prvků, které v roce 1977 působily nejen nekonzistentně, ale hlavně komicky. Když publikum očekávalo mrazení v zádech, dostalo esoterickou alegorii a operetní výjevy.

Zpětné pohledy přitom potvrzují, že odmítnutí nebylo jen dobový rozmar. Moderní souhrny a indexy reputace připomínají, že druhý díl Exorcisty zůstává neúspěchem s ambicí, ale rozhodně ne nepochopeným mistrovským dílem.

Mýtus, který přežil víc než film

I kritikům nakloněná média přiznávají, že se z Exorcist II stal symbol špatně přijatého pokračování, a to natolik silný, že o něm hovoříme ještě dnes. Nedávné připomínky i nové dokumenty znovu otevírají otázku, jestli se nejednalo jen o oběť kolosálních očekávání. Přesto i tyto revize vycházejí z faktu, že původní přijetí bylo bouřlivě negativní a že „kult“ kolem druhého dílu je spíše kultem nechtěné kuriozity a bizarnosti.

Anekdoticky tradované příběhy o divácích opouštějících sál během úvodních titulků či o manažerech studia prchajících před rozzuřeným publikem jsou barvité, ale zapadají do ověřitelného rámce. Film byl přijímán s posměchem a nevolí, což okamžitě podrazilo nohy jeho komerčnímu potenciálu.

Pokud hledáme tvrdá data, nemusíme hledat dlouho. Obecně nepříznivé skóre na zmíněném webu Metacritic a stabilně nízký obraz na webu Rotten Tomatoes dokládají, že reputace propadáku drží i navzdory uplynulým dekádám. Ačkoli se ojediněle objevují obhájci filmu, většinová paměť je neúprosná. Exorcist II tak dodnes slouží jako připomínka toho, že silná značka nestačí. Pokud se tvůrci odkloní od původní myšlenky, jejich experiment může skončit katastrofou.