Češi, pokud jste se u tohoto filmu moc smáli, měli jste doma StB dřív než pošťáka. Riskli jste to?
Tenhle snímek je takovým barevným výbuchem všemožných myšlenek a stylů na začátku druhé poloviny 60. let v Československu. Z dnešního pohledu s filmem samozřejmě není vůbec nic špatně, ale pár let po jeho vydání putoval vlive komunistické cenzury do trezoru. Tam čekal až do pádu režimu v roce 1989. O jaký snímek se jedná, a co na něm vlastně bylo tak strašně závadného? Na to se pojďte společně s námi podívat v našem článku.
V roce 1966 bylo Československo už pod vlivem socialistických ideálů a myšlenek, do krutého normalizačního období ale ještě pár let chybělo. Téhle uvolněnější atmosféry se samozřejmě snažili využít i českoslovenští filmaři, kteří nasedli na českou novou vlnu.
Jednou z nich byla i Věra Chytilová, která v tomto roce vypustila do světa film Sedmikrásky, který byl o dvou dívkách, které se odmítaly nechat svázat systémem a dělaly si tak vše, co jen chtěly. I to byl možná jeden z důvodů, proč byl tento snímek záhy státní cenzurou uklizen do trezoru, kde čekal až do roku 1989. Kromě volnomyšlenkářství, které komunistická strana těžko nesla, ale měli úředníci ještě další důvody k zákazu. Pojďme se na ně podívat blíže.
O čem jsou?
Příběh dvou mladých slečen, Marie I a Marie II, které v roce 1966 ztvárnily herečky Ivana Kerbanová a Jitka Cerhová, zní na první pohled jako naprosto neškodná filmová premisa. Prostě dvě mladé holky, které už mají plné zuby neustálé socialistické šedi, která vyplňuje jejich každodenní život, a tak se rozhodnou, že když je celý svět takhle špatný a neohrabaný, tak ony budou také. A tak začnou. Balí spousty mužů, vyhýbají se vážným vztahům, kradou občasně jídlo nebo ničí nábytek při jejich rozdováděných tancích. Jednoduše vypouští do tehdejšího extrémně sterilního a hlídaného světa chaos.
A takový je i samotný film. Jednoznačný barevný chaos, který ale těší diváky v každé scéně humorem, zajímavým střihem a kamerou, ale i veselou a hravou atmosférou, která vás donutí se při sledování Sedmikrásek usmívat. Pro tehdejší teenagery a mladé dospělé musel být film kultovní záležitostí a snem o pomyslné svobodě, kterou muž člověk mít. Což se ale nelíbilo komunistickému režimu, který tohle volnomyšlenkářství příliš nepodporoval a nechal film uzavřít na 20 let do trezoru.
Proč film skončil v trezoru?
Co ale mohlo tehdejší státní úředníky na filmu tak rozzlobit, že jej zakázali? Především asi idealizované rebelství, které obě Marie ve filmu personifikují. Určitě nejsou žádným vzorem ctností a poslušnosti, o tom ostatně celý film je. Problém komunistická strana měla především s tím, že Sedmikrásky jsou přímou výzvou všem základním hodnotám jejich režimu. Práce, pořádek a morálka, základní stavební kameny komunismu a tenhle film si to z cenzurního pohledu dovolil explicitně znevažovat. Film byl navíc označován nejen termínem „antisocialistický“, ale údajně byl taktéž značně nemravný. Což se samozřejmě z dnešního pohledu zdá puritánské a často až směšné. Problémem ale mohly být i feministické ideje Věry Chytilové, která byla z režimního pohledu taky problematickým článkem.
Co na tom šokuje dnes?
Dneska jsou samozřejmě důvody k uzamčení filmu do trezoru vyloženě vtipné a asi jen málokdo by je bral vážně. Tehdejší „Nemravnosti“, které film údajně vyobrazoval, jsou věci, které byste dnes úplně jednoduše nalezli v každém druhém filmu vysílaném v odpoledních hodinách v televizi. Marie tam jednoduše tančí, popíjejí a flirtují s cizími muži. Rozhodně se nejednalo o nějaké na hraně balancující zvrácenosti, jak by se podle popisu zákazu mohlo zdát. Film byl celkově spíše feministicky laděnou satirou a parodií společnosti. To je v dnešním světě vyloženě vítaný filmový žánr, tehdejší režim ale takové pochopení ani zdaleka neměl. A můžeme být rádi, že dneska už máme dostatečnou svobodu na to, abychom se mohli koukat kdykoliv chceme na cokoliv chceme.
