Jeden z nejdražších filmů historie stál 87 milionů. Do českých kin na něj přišlo sotva 1 % diváků

Jakmile se mluví o nejdražších českých filmech, většina lidí si automaticky vybaví Jana Žižku, Nabarvené ptáče nebo velké koprodukce, kde jsou použity digitální efekty v každém druhém záběru. Málokdo by si ale tipnul, že vysoko v tomhle žebříčku sedí i film, který je naopak hodně pomalý, komorní a bez jediného speciálního efektu.

Podle filmových databází patří tenhle snímek mezi nejdražší české filmy vůbec. Rozpočet se vyšplhal na zhruba 87 milionů korun, což ji v přehledu domácích titulů řadí někam k desátému jedenáctému místu. To je částka, za kterou u nás běžně vznikají velké historické filmy nebo ambiciózní seriály, ne „jen“ dvouhodinové drama s několika soudními síněmi, pár věznicemi a rodinným bytem.

Tvůrci vsadili na důrazné téma, historickou přesnost, zahraniční herce a angličtinu mířenou na světové publikum. Zní to jako sázka na jistotu. Jenže realita v kinech byla mnohem temnější.

Jak to bylo s návštěvností

Celkově se film během celé své kino distribuce zastavil na 113 733 prodaných vstupenkách a tržbách kolem 14,2 milionu korun. Když si to člověk přepočítá, jde zhruba o šestinu rozpočtu. I když část peněz doplnily zahraniční prodeje a pozdější uvedení online, byl to výsledek, který producenty musel hodně bolet.

Nejlépe to ukazuje období před premiérou. V týdnu před oficiálním startem, od 26. října do 1. listopadu 2017, běžela Milada jen ve třech kinech v předpremiéře. Dorazilo 1 124 lidí za celý týden. Film za desítky milionů si tak našel jen pár stovek nadšenců.

Můžeme to srovnat s podobnými filmy

Když se podíváme na jiné tituly ze stejného období, je to zlé. Masaryk přitáhl přes 340 tisíc diváků a víc než 41 milionů korun, Havel se dostal na zhruba 154 tisíc lidí a téměř 23 milionů. Milada mezi nimi působí jako tichý, drahý příbuzný, kterého všichni uznávají, ale na rodinnou oslavu ho tolik lidí nepřijde povzbudit.

Přitom téma má obrovskou sílu. Film sleduje roky před popravou Milady Horákové, její odboj proti nacistům, návrat do poválečné politiky, nástup komunistů. No, a nakonec vykonstruovaný proces, který skončil popravou. V centru dění není jen politička, ale žena, která balancuje mezi svědomím a vlastní rodinou. Doma má manžela a malou dceru, venku se jí dívají do očí nacističtí i komunističtí soudci.

Režisér David Mrnka si na sebe ušil bič. Dlouhé roky sháněl finance, psal scénář, točil v češtině i v angličtině a k tomu ještě budoval mosty Janě Kánské, která zpřístupnila rodinné archivy. Výsledkem je film, který sleduje Miladu v intimních situacích, při výletech s rodinou, hádkách se sestrou a při těžkých životních rozhodnutích. Tohle všechno je na plátně cítit a člověk má pocit, že za každým detailem je spousta práce.

Divák není historik

V konkurenci hollywoodských i českých filmů je strašně těžké prodat dvouhodinovou lekci z moderních dějin, navíc bez velkých hereckých hvězd, na které by se daly nalákat davy. Rozhodnutí točit primárně v angličtině s českým přízvukem mělo smysl s ohledem na zahraniční publikum, ale doma část lidí spíš odradilo. Přidejte k tomu recenze, které nebyly pozitivní a máte zaděláno na problém.

Když se ale Milada později objevila na streamovacích službách a v televizi, dostala druhou šanci. V domácím prostředí, bez vstupenky, se podobné filmy sledují úplně jinak. Často je člověk zapne z poloviny ze zvědavosti a z poloviny proto, že cítí, že by „měl“ tenhle příběh znát.

Vyplatí se to, nebo ne

Otázkou zůstává, zda podobné filmy Miladě stojí za to zfilmovat i když nepřinesou peníze. Ne všechno musí být „výdělečný hit“. Některé snímky prostě fungují jako zápis do kulturní kroniky, i za cenu, že na ně v prvních týdnech dorazí jen něco přes tisíc lidí.

Milada tak možná nikdy nebude brána jako velký divácký triumf, ale pořád platí, že šlo o ambiciózní pokus přiblížit jeden z nejtemnějších momentů našich dějin široké veřejnosti.

Zdroje: iDNES.cz, ČSFD.cz, Kinobox.cz