Pustila jsem vnučce film, jak jsme žili za komančů. Ta po 10 minutách volala na Linku bezpečí
Když nám naše babičky vyprávěly o tom, že doopravdy žily jako postavy v tomto filmu, museli jsme tak trochu zamáčknout slzičku. Tenhle film totiž není jenom příběhem několika maloměstských dětí, kteří se snaží nějak protloukat v poválečném Československu. Tohle je okno do dětské reality našich prarodičů. Pojďte se podívat, o jaký film se jedná.
Tehdy se psal rok 1945 a tehdy se celá pošramocená Evropa sbírala z kruté Druhé světové války. Tehdejší Československo nebylo žádnou výjimkou a dopady tohoto světového konfliktu ovlivnily život i na našem území. Všichni měli v hlavě těžké prožité roky, jenom tehdejší generace dětí před sebou měla „zářnou budoucnost“, alespoň to si tehdy lidé mysleli. I o tom vypráví snímek, na které naši prarodiče rádi koukají a připomínají si tu dobu, ve které vyrůstaly. Při sledování Obecné školy od režiséra Jana Svěráka totiž nejednomu z nich ukápne nostalgická slzička. A když se jich na tento film zeptají vnoučata s otázkou, zdali to takhle opravdu bylo, začnou nadšeně vyprávět. Tohle je totiž brána do jejich dětství.
Poválečná euforie ve školách
Jan Svěrák dokázal v Obecné škole vytvořit něco jedinečného. A sice časovou kapsli, která precizně zachycuje dobu, ale i tehdejší náladu, uvolnění, radosti i částečné starosti. Přeci jenom se tehdejší obyvatelé Československa radovali, že je konečně krutý fašistický režim pryč a možná trochu naivně věřili v nový lepší začátek. Pomineme-li co potom následovalo, vlastně se jednalo o skvělou a krásnou dobu. Především pro výchovu dětí, na které se ostatně film soustředí nejvíce. Ty jsou ve filmu jako z divokých vajec a plní energie, ještě aby ne. Po tom pekle, kterým si jejich rodiče prošli, se nemůžeme divit trochu volnějším otěžím. Babičky a dědečkové by nám pravděpodobně řekli, že jsou hlavní hrdinové filmu přesně jako oni za mlada. Taky věčně nadšení a v průšvihu. Obecná škola je především pro seniory krásný sen o dětství, a vděčíme za to Janu Svěrákovi, že dneska můžeme snít s nimi.
Školní třída jako zrcadlo doby
Právě třída dětí v Obecné škole je nádherným zrcadlem a obrazem tehdejší doby. Přitom snímek vznikl až v roce 1991. Každý, kdo tuhle dobu zažil vám ale poví, že přesně tohle je jejich dětství. Třeba taková postava učitele Igora Hnízda, kterého ztvárnil Jan Tříska, je ikonickým vyobrazením tehdejších vyučujících. Sice na první pohled působil přísně a jeho praktiky byly především z dnešního pohledu minimálně diskutabilní, měl dobré srdce a na jeho třídě mu záleželo jako na máločem. To, jak v Obecné škole probíhá vyučování, se možná může zdát některým divákům trochu přitažené za vlasy, ale dříve to jednoduše probíhalo jinak. Třeba takové fyzické tresty, které ve filmu jsou zobrazovány, byly v tehdejší době na denním pořádku. Důvodem přitom nebyla nějaká zášť učitelů vůči žákům, jak je ve filmu několikrát zdůrazněno, ale spíše jiný smysl pro disciplínu. Zdali byl dříve lepší nebo špatný už ale nepřísluší hodnotit nám. Je ale krásné se ve filmu dozvědět i to, jak se naši prarodiče museli vzdělávat, když neměli k dispozici mobily, počítače a internet. Pro dnešní mladou generaci to musí být úplně nový a nepředstavitelný svět.
Proč to dojímá i dnes?
Obecná škola je navíc filmem, který zobrazuje věci bez nějakého umělého přikrášlování. Nesnaží se ani ukazovat věci o nic víc dramatické, než ve skutečnosti v té době byly. Jednoduše se jedná o obrázek doby bez nějaký přidaných filtrů a ideologií. Jan Svěrák už si to přeci jenom v roce 1991 po pádu režimu mohl dovolit a točit s maximální tvůrčí svobodou. Dojemné jsou navíc i myšlenky, které ve filmu zaznívají. Kdy jedná z postav vidí tehdejší Československo jako novodobý most mezi západní a východní kulturou i politikou. Z dnešního pohledu se to samozřejmě zdá trochu neprozíravé a naivní, když se ale zeptáte svých prarodičů, dost možná vám řeknou, že tehdy lidé takhle prostě přemýšleli. Viděli po válce nový začátek a byli spokojení s tím, co asi přijde.
Pro dnešní děti to však může být důvod k panice a volání na Linku bezpečí s dotazem, zda se to opravdu dělo. Nicméně, pro naše prarodiče to je kus krásného mládí. Nedávno internet proletěl příběh paní Jiřiny S., která své vnučce Obecnou školu pustila. A jak to dopadlo, to už asi tušíte…
Zdroje: csfd.cz, fdb.cz, wikipedia.org
