Tenhle film byl jen pro estébáckou smetánku. Kdo si ho dodnes pamatuje, byl u zdroje nebo na seznamu StB
V tehdejším ČSSR nebylo zase tak jednoduché dostat se na nějaký film. A pokud už jste v kině byli, často se jednalo a propagandistické snímky. Nic moc cenzurou neprošlo. Tenhle snímek to ale na chvíli zvládl a pár tisíc vyvolených ho stihlo vidět. Ostatní měli smůlu a museli čekat až na uvolnění po pádu režimu. Pojďte se společně s námi podívat, o jaký snímek se jedná.
Československo se ve svém socialistickém období, především pak v 70. letech, nezapsalo jako vyloženě zářný příklad filmového umění. Státní garnitura nastavila tvrdou cenzuru, přes kterou prošlo jenom máloco a když už se tak stalo, jednalo se často o propagandistické filmy, které nikoho příliš nenadchly. Právě na přelomu 70. let byla normalizace v plném proudu a nikdo tedy neočekával, že by se v kinech mohlo objevit něco zajímavého. Film Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata (1969) to ale dokázal a těch pár vyvolených, kteří měli tu čest ho vidět, doslova okouzlil.
Proč byl jen pro elitu?
Tenhle surrealistický hit, který si podprahově utahoval z režimu byl trhákem, který v té době chtěli vidět snad všichni. Byla to bomba, která se na diváky snesla zčista jasna. Film vyprávěl příběh muže, který se zničehonic ocitne ve světě, kde mu nedává nic smysl. Absurdita všudypřítomné byrokracie ho ničí a on sám neví, jak se v takovém světě vyznat. Vše se v tomto světě točí kolem úřadů a lejster, a samotní papalášové a úředníci sami neví co dělají a řeší nesmysly.
Takováto absurdita byla ale podle některých až příliš podobná šedé realitě tehdejšího Československa, a především vládě, která zemi spravovala. Těchto interpretací si poměrně brzy po premiéře filmu všimli i zástupci komunistické strany, která začala ihned jednat. Film byl ze dne na den stažen a noví diváci si jej už vychutnat nemohli. Museli se spolehnout jenom na vyprávění těch vyvolených, kteří snímek stihli zhlédnout.
Jak se k filmu dostali ti „vyvolení“?
Říkáte si možná, jak je možné, že se na Případ pro začínajícího kata lidé dostali, a proč se z tohoto zakázaného ovoce stal takový kult? Je to jednoduché, museli jste být buď dostatečně rychlí, abyste film stihli vidět, dokud se ještě vysílal. Nebo jste museli být někdo, abyste se mohli dočkat nějakého jiného osobního promítání. Cestou ale byly i neveřejné spolky a filmové kluby a festivaly. Film se totiž v kinech promítat přestal, ale jeho kopie byly stále k dostání. Bylo tedy možné na vlastní nebezpečí vidět film i na tajných akcích společně s ostatními rebely. Často se tento film promítal na umělecké scéně. Pokud jste tedy měli to štěstí a získali jste známosti v umělecké sféře, mohli jste se na Případ pro začínajícího kata i další zakázané filmy podívat. Nebo jste se mohli dívat na skupinových nelegálních projekcích, ale riskovali jste, že budete označeni jako disidenti.
Proč ho pamatuje jen hrstka Čechů?
Otázka na tuhle odpověď je dost možná jednodušší, než by se mohlo zdát. Jelikož film po pár odvysíláních komunistická garnitura poslala do trezoru, kde zůstal až do pádu režimu, nemohl se logicky dostat mezi masy. Zájem o něj mohla znovu zvednout Sametová revoluce v roce 1989, která vyústila až ve svržení komunistů z vlády. Ale k filmu se bohužel navrátili víceméně pouze ti, kteří ho měli rádi i dříve. Tedy umělci, filmoví kritici, disidenti a rebelové. A vzhledem k pokroku ve filmovém řemeslu se mladým lidem nechtělo vracet k dvacet let starému snímku. Vybrané smetánce, která Případ pro začínajícího kata viděla, je dneska přes 70 let a mají jiné věci na práci, než šířit poselství tohoto filmu. Zdali se tedy vrátí tato režimní kritika na obrazovky televizních zařízení, je otázkou.
Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, wikipedia.org
