Američané mají z našeho milovaného českého filmu noční můry: Prý není pro normální lidi

V roce 1996 vznikl český snímek, který i teď dokáže rozproudit diskuze po celém světě. Diváci na internetových fórech stále vzpomínají, jak po něm nemohli spát. Hlavním důvodem je to, že si hrdinové filmu vyrábějí nástroje slasti z nejpodivnějších materiálů, například chlebových kuliček, liščích ocásků či kohoutích hlav. A celý příběh se odvíjí beze slova.

Devadesátá léta byla pro českou kinematografii obdobím nevídané svobody. Zatímco svět točil osvědčené žánry, tuzemští tvůrci experimentovali se vším, co jim přišlo pod ruku. Výsledkem byl mimo jiné snímek, který dostal diváky na amerických univerzitách k šílenství. Profesoři filmových studií ho dodnes zařazují do seznamu filmů, které nelze pochopit.

Režisér Jan Švankmajer původně plánoval obyčejný krátký film o dvou sousedech. Během jediné bezesné noci mu ale hlavou prolétly čtyři další postavy s ještě bizarnějšími zálibami. Ráno zavolal producentovi a oznámil mu, že místo dvacetiminutového projektu budou točit celovečerní. Jaromír Kallista měl patrně chuť zavěsit telefon.

Film pojednává o šesti pražských obyvatelích, kteří na první pohled vypadají jako vaši obyčejní sousedé. Jenže každý z nich skrývá tajemství, u kterých by rozhodně nechtěl, aby se provalila na rodinné oslavě.

Trafikant a jeho mechanická láska

Jeden z nejpodivnějších příběhů patří majiteli trafiky. Tento nenápadný muž prodává lechtivé časopisy a zároveň si doma konstruuje složitý stroj. Celé hodiny piluje, sváří a sestavuje aparát vybavený rukama z dámských figurín. Účel tohoto vynálezu odhalí až závěrečná sekvence. Jiná postava, zdánlivě cudná listonoška, je fascinována chlebem. Vytváří z něj malé kuličky, které pak použije způsobem, jenž dokáže rozesmát i vyděsit současně. 

Nejkomplexnější přípravy má na svědomí nesmělý mladík. Koupí si starého kohouta, nechá ho zabít a z jeho hlavy si vyrobí formu na masku. Výsledný kostým doplňuje křídly z deštníkových žeber. 

Ticho kolikrát řekne víc než tisíc slov

Celý snímek se odehrává bez jediného slova, přesto vypráví komplexnější příběh než mnohé současné trháky. Švankmajer nahradil dialogy přehnaně zesílenými zvuky každodenního života. Postavy se během dne potkávají a vyměňují si tajuplné pohledy. Všichni jsou součástí neviditelné sítě, kterou spojuje touha po něčem, co společnost považuje za nepřijatelné.

Adam ve své recenzi poznamenal: „Bezesporu nejskandálnější film v dějinách české kinematografie.“

Co tak šokuje americké diváky?

Americký divák je vychovaný na jasných poselstvích a vysvětleních. Hollywood mu vždy poví, kdo je hodný, kdo zlý a proč se děje to, co se děje. Švankmajerův opus ale nechává diváka napospas vlastní představivosti a interpretaci. Na diskuzních fórech se objevují zoufalé příspěvky: „Někdo mi prosím vysvětlete, co jsem to viděl!“ nebo „Je tohle umění, nebo nepovedený vtip?“ 

Mnozí přiznávají, že film dokoukali jen proto, že nemohli uvěřit vlastním očím. Evropská kritika byla shovívavější. Tamní recenzenti oceňovali originalitu a odvahu překročit hranice společenských konvencí. Americká média však hovořila o nepříjemném zážitku a nepochopitelných bizarnostech.

Televizní studio jako místo slasti

Snad ta nejslavnější scéna se odehrává v televizním studiu. Hlasatelka Anna Wetlinská začne během čtení večerních zpráv projevovat známky vzrušení, zatímco pokračuje v profesionálním přednesu. Až později se ukáže příčina, pod stolem má nohy v kádi s kapry.

Ve stejnou chvíli sedí u televize trafikant a ovládá svůj domácí stroj. Ruce z figurín ho hladí, zatímco on pomocí joysticku „přibližuje“ hlasatelku k sobě. Když dosáhne vrcholu ona, dosáhne ho současně i on. Diváci často přiznávají, že nevěděli, kam se dívat.

Film „Spiklenci slasti“ vznikl jako moderní interpretace klasických témat represe a touhy. Švankmajer tvrdil, že jeho postavy představují zdravou reakci na pokryteckou společnost, která nutí lidi skrývat své přirozené instinkty.

Zdroje: filmovyprehled.cz, cs.wikipedia.org, csfd.cz