Film z roku 1988 dnes lidé používají jako „lék“ na přetíženou mysl. Stačí 86 minut

Stres, úzkost a nekonečné scrollování sociálními sítěmi. Zkuste místo toho zapnout japonský film z roku 1988. Na zklidnění funguje až překvapivě dobře. Lidé po celém světě ho používají jako lék na přetíženou mysl, tak proč tomu nedat šanci. 

Minulý týden jsem večer seděla u počítače úplně vyřízená. Hlava plná práce, telefon mi pořád pípal a v hlavě mi běžely tisíce věcí najednou. Kamarádka mi napsala SMS: „Pusť si Totora, fakt ti to pomůže.“

Totoro, to je přece animák pro děcka, říkala jsem si. No jo, jenže tahle pohádka zvládne mnohdy věci, které nezvládnou ani léky nebo drahé meditační programy v mobilu. Za pár minut vás přenese někam, kam jste se už dlouho nedokázali dostat, tedy do pocitu klidu.

Dětský film, který používají dospělí jako terapii

Hajao Mijazaki, který později natočil Spirited Away, vytvořil Totora v roce 1988. Příběh sleduje dvě sestry, starší Satsuki a malou Mei, které se s otcem stěhují z města do zchátralého venkovského domu obklopeného tajemným lesem. Starší holčičce je jedenáct, mladší čtyři, a brzy zjistí, že v okolí žijí podivné bytosti.

Jejich maminka leží v nemocnici s vážnou nemocí a holčičky se učí žít s nejistotou, strachem a každodenními povinnostmi bez ní. Mladší Mei pak při průzkumu lesa narazí na zvláštního tvora. Obrovského, huňatého, který vypadá, jako kdyby se medvěd seznámil s mumínkem. Jmenuje se Totoro, žije v kořenech obřího stromu a je duchem lesa. 

Nečekejte velké drama nebo akci. Film ukazuje obyčejný život dvou sester, jejich drobné starosti, radosti a chvíle, kdy se jim otevře kouzelný svět přírody kolem nich.

Zpomalení místo akce

Když jsem poprvé slyšela, že lidé používají japonskou animaci z osmdesátek jako způsob, jak zklidnit mysl, přišlo mi to směšné. Dětský film proti úzkosti, to zní jako tip z fóra o alternativní medicíně. Pak jsem to ale vyzkoušela na vlastní kůži. Film má jen 86 minut, takže si dáte pauzu, aniž byste cítili výčitky, že mrháte časem. 

Již během prvních deseti minut vnímáte, jak se vám uvolňují ramena a zpomaluje dech. Mijazaki stavěl jednotlivé scény tak, aby vás nenásilně vtáhly do atmosféry venkovského Japonska padesátých let. Sledujete vítr v listech stromů, kapky deště padající na střechu nebo holčičky běhající bosé po dřevěné podlaze.

Radost z maličkostí

Když si povídáte s lidmi, kteří Totora viděli, většina z nich zmíní scénu na zastávce v dešti. Holčičky tam čekají na autobus, Satsuki s deštníkem a Mei jí usíná na zádech. V tom přijde Totoro, který také čeká. Když mu Satsuki půjčí deštník, jeho úsměv vám ukáže, co je to opravdová radost.

Totoro pak začne skákat nahoru a dolů jen proto, aby slyšel, jak kapky dopadají na deštník. Tahle prostá radost z úplné maličkosti vám ukáže, jak moc jsme zapomněli na podobné věci. Právě tento moment změní pohled na celý film. Hodně diváků píše, že po ní cítí něco jiného, hlavně větší klid. 

Mijazaki má takových tichých chvil ve filmu více a právě ony vám dají prostor konečně oddechnout.

Autobus v podobě kočky

Totoro není jediná neobvyklá bytost ve filmu. Je tam také Kočkobus, mnohonohá obří kočka schopná proměnit se v autobus. V recenzích diváci zmiňují detail, že mu místo světel na cestu svítí dvě krysy.

Do českých kin se Totoro dostal až v roce 2021, tedy přes třicet let po své japonské premiéře. Sál byl plný, seděli tam děti i senioři. A všichni na konci vypadali uspokojení, jako kdyby právě dostali objetí, které potřebovali.

Film je aktuálnější než kdy jindy

Když Totoro vznikal, neexistovaly smartphony ani sociální sítě, žádné neustálé scrollování nebo notifikace přerušující každou myšlenku. Film nabízí něco, co dnes zoufale chybí, a to klid. Můj soused Totoro vychází z Mijazakiho vlastního dětství a vzpomínek na nemocnou matku.

Zdroje: totalfilm.cz, csfd.cz, cs.wikipedia.org