Zapomenutý český film je po 55 letech až nepříjemně aktuální. Tehdy mu nikdo nerozuměl

Už se vám někdy stalo, že jste přečetli knížku a váš dojem z ní byl přinejmenším rozpačitý? Pak jste se k ní po čase vrátili. Ale až když jste ji četli potřetí, jste ji pochopili? Stejné jako s knihami je to s československou a českou kinematografií. Někdy jsou zkrátka umělecká díla vytvořena takovým jazykem, který může být pro veřejnost zpočátku nepochopitelný. Anebo není publikum ještě dostatečně zralé a k pochopení potřebuje čas.

Naše filmografie má až překvapivě mnoho snímků, které v době, kdy vznikaly, působily tak nějak neurčitě. A teprve v průběhu času se ukázalo, že měly co říci tenkrát, a i nyní jsou stále aktuální. Že tvůrci dobře věděli, co činí. My jsme totiž díky životním zkušenostem dozráli a lecčemus porozuměli.

 Proč jsou některé filmy nadčasové? Historie se totiž v mnohém stále opakuje…

U některých filmů se zdá, jako by jejich autoři předběhli dobu o desítky let. Vypadá to, jako by viděli cosi, co tehdejší společnost vidět nemohla či nechtěla, a tudíž nepochopila. Tyto filmy jsou nadčasové: to, co bylo aktuální tehdy a my jako diváci jsme to nechápali nebo neuměli přijmout, padá dnes na úrodnou půdu. Znovu mě napadá, že je to divákovou vyzrálostí. A ta vzniká na základě prožitků a zkušeností. A tak k některým těm starým titulům máme dnes docela jiný přístup. Citlivější.

Najednou v nich slyšíme ozvěny současnosti: rozdělená společnost, ztráta jistot, určitá manipulace, snaha o zestátnění médií, psychická vyčerpanost společnosti. Jako by nás náhle přepadly obavy o těžce vydobytou svobodu. O demokracii. A najednou se ze starých a dávno přehlížených snímků stávají ostny, které bodají a nutí nás k bdělosti. Jako kdysi, kdy my jsme ještě nebyli schopní si to uvědomit.

Dnes jsou pro nás tyto snímky jakýmsi zrcadlem, které nám připomíná, že se některé věci opakují a že některé chyby děláme stále dokola. Svět se změnil, ale člověk zase tak moc ne. A pokud ano, tak se zdá, že spíš k horšímu… Ale už dost řečí, pojďme si rovnou některé takové filmy připomenout. Mnohé z nich přímo vyčnívají.

Příliš pravdivý film

Karel Kachyňa natočil v roce 1970 film Ucho podle knihy Jana Procházky. Vybral si k tomu tedy ukrutnou dobu. Snímek ve své době považovala cenzura za tak nebezpečný, že skončil v trezoru. Jedná se o odvážné politické drama, které režisér točil v době sovětské okupace. Distribuce filmu byla zakázána ihned po dokončení, takže ho skoro nikdo neviděl. A kdo viděl, bál se o něm mluvit. Široká veřejnost tak měla možnost vidět snímek až po roce 1990.

Ucho je příběh o moci a o strachu. O tom, co se může stát mezi dvěma blízkými lidmi, když se ocitnou v pasti vlastního strachu, kterou na ně ale nastražili mocipáni. Tehdy to byl film o totalitě, ale jeho nadčasovost je zřejmá. Je i o nás samotných: jak rychle ztrácíme důvěru či o tom, jak je možné nás lehce zmanipulovat. A co s člověkem dělá strach. I dnes snímek působí jako varování před mocí a při možnostech digitální kontroly i před sledováním. Při politickém rozdělení společnosti a společenské nedůvěře je film až neuvěřitelně aktuální.

„Udělali ze mně ministra… Mám strach…“

Diváci ve svých recenzích považují snímek za nadčasový filmový skvost: „Vynikající psychologický thriller, který nám realisticky ukazuje dobu komunistických 50. let: období pronásledování, odposlouchávání, strachu. A k tomu strhující herecký koncert. Brzobohatý jako vysoký komunistický funkcionář a Bohdalová jako jeho manželka předvádějí svůj životní výkon. Když šel film do trezoru, Kachyňa si nasypal popel na hlavu a přežil. Avšak Jan Procházka si svým scénářem přichystal profesní sebevraždu.“

Konec srpna v hotelu Ozon

Režisér Jan Schmidt natočil v roce 1967 postapokalyptický film, který byl v té době považován přinejmenším za podivný. Ač tehdy nepochopen, i on si s sebou nese poselství do současnosti. Působí jako varování před válkou, civilizačním a ekologickým kolapsem a před tím, kam až je člověk schopen zajít, když je přitlačen ke zdi.

Ve snímku je zachycena vize světa po atomové katastrofě a ukazuje, jak člověk v nelidských podmínkách klesá až na tu nejnižší úroveň. Začne se vytrácet lidskost a převládají jen instinkty, nutné k přežití. Tvrdý životní úděl mění lidi na nelítostné kreatury. Scenárista filmu také nesměl v období normalizace natáčet ani publikovat.

Dvě protikladné recenze k tomuto snímku

Jeremiah k filmu napsal: „Dlouho jsem přemýšlel, co k tomuto filmu napsat. K filmu, který mne zasáhl svojí syrovostí, podanou formou, která nenechá člověka pochybovat o možném scénáři, kdyby se svět do této situace skutečně dostal. Veškeré potřeby lidstva se totiž skutečně dají vtěsnat do jediné věty: přežije jen ten nejsilnější. Na svou dobu mimořádný film s drsným, ale pravdivým koncem.“

Na druhou stranu píše Pavlínka: „Do konce jsem se vydržela dívat jen v očekávání věty: Žádnému zvířeti nebylo při natáčení ublíženo. Nedočkala jsem se. Opravdu škaredej, nechutnej film.“

Na některé filmy se nedostalo, tak až někdy příště…

A to už nemám prostor na filmy jako byly Démanty noci z roku 1964 režiséra Jana Němce. Šlo o experimentální snímek o útěku dvou českých mladíků z transportu smrti, o jejich strastech jako byl hlad, únava, úzkosti a hlavně strach. Dvojice se stává štvanou zvěří v nepřátelském světě, a přitom touží po bezpečí a přežití.

A o jedinečném filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci zas až někdy příště. Na snímek takového formátu by nám pár řádků nestačilo. Ten až bolestně ukazuje, jak politika dokáže nejen vyvolat nenávist mezi sousedy, ale úplně zničí vztahy mezi lidmi. Dnešní rozdělenou společnost připomíná tak, že jde člověku mráz po zádech.

Zdroje: ČSFD, Jooka, FilmovýPřehled