Do kina nepřišla skoro „ani noha“, ale 5 cen mu stejně nikdo nevezme. Film za 37 milionů má příběh jak z parodie

Existuje celá řada filmů, které se nesnaží jenom vyprávět příběh, ale spíš nutí diváky klást si otázky a hledat na ně odpovědi. Taková díla se často pohybují na hranici mezi realitou a fikcí, mezi pravdou a absurditou či mezi tíhou minulosti a humorem. Tyto snímky nevedou diváka za ruku, ale nutí ho přemýšlet, hledat souvislosti, pochybovat.

Autoři jednoho takového filmu se rozhodli nahlédnout do hlubších vrstev národní identity. Snímek využívá filmový jazyk spolu s ironií k tomu, aby se vytvořil prostor pro diskusi. Má totiž odvahu klást nepohodlné otázky. Tento film je o minulosti, ale o takové, která prosakuje i do přítomných dní.

Když se minulost ozývá i v přítomnosti

Film režiséra Petra Zelenky z roku 2015 se jmenuje Ztraceni v Mnichově. Patří mezi nejodvážnější počiny české kinematografie posledního desetiletí. Žánrově se v podstatě vymyká běžné klasifikaci, ale je možné ho zařadit jako hořkou komedii či satiru, která je zábavná, překvapivě i chytrá a zatraceně aktuální. Není to typ lehké letní komedie, u níž diváci padají smíchy; je spíše pro náročnějšího diváka, který ji nasaje a pochopí.

Paměť jako hlavní postava příběhu

Na povrchu sice působí jako absurdní komedie o novináři a mluvícím papouškovi, ale ve skutečnosti jde o něco jiného: o komplexní odraz české historické paměti, mediální manipulace a samotného procesu filmové tvorby. Papoušek Sir „P“ není pouhou komickou rekvizitou, funguje jako alegorie.

Je to hlas minulosti, opakující slova francouzského premiéra Édouarda Daladiera, jednoho ze signatářů Mnichovské dohody, jež zpochybňují českou verzi dějin. Jeho výroky „Hitler je super,“ „Beneš je sráč,“ a „Češi jsou zbabělci a pitomci,“ jsou šokující, ale zároveň odhalují, jak snadno lze manipulovat historickou paměť.

Záměrně narušená struktura filmu

Ačkoliv se zdá, že se film neustále rozpadá a zase skládá dohromady, je to autorův záměr a spočívá v něm jeho síla. Zelenka záměrně rozbil klasickou vyprávěcí strukturu. Děj se potácí v několika rovinách a ve skutečnosti chce ukázat rozpad historických jistot, národních mýtů i tvůrčích ambicí.

Jednou z rovin je fiktivní příběh novináře Pavla, který unese papouška, jehož historické citace vyvolají mezinárodní skandál. A pak je tu film o filmu: postupně se ukáže, že divák sleduje natáčení fiktivního snímku, které se rozpadá kvůli finančním problémům, alergii hlavního herce na peří a neexistující francouzské koprodukci. Tato rovina je alegorií na mnichovskou zradu z roku 1938.

Zelenka se inspiroval dokumentem Ztracen v La Mancha i esejí Mnichovský komplex historika Jana Tesaře. Film tak není jen satirou, ale i hlubokou reflexí české historické paměti. Stává se jak komentářem k dějinám, tak i k tomu, jak se dějiny reinterpretují.

Česká povaha pod mikroskopem

Ve filmu nastane okamžik, kdy se ukáže, že francouzská koprodukce vůbec neexistuje a štáb nedostane zaplaceno. Tam se zloba obrací proti francouzským hercům. Tato scéna je alegorií české tendence hledat viníka vně čili svalovat vinu na druhé. Film tak analyzuje nejen historické události, ale i naši společenskou mentalitu.

Řada ocenění, avšak tržba mizivá

Snímek Ztraceni v Mnichově byl oceněn Českým lvem za nejlepší scénář, Cenou české kritiky za nejlepší režii, zvítězil na 21. festivalu východoevropských filmů a byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jeho komerční úspěch však nelze nazvat jinak nežli skromný. V mnoha regionech nepřišla do kina ani noha, přestože se v hlavních rolích objevili Martin Myšička a Marek Taclík. Film spíš rezonoval v odborných kruzích.

Přestože náklady činily přibližně 37 milionů korun, tržba v kinech nebyla ani tři miliony. V Česku vidělo film pouhých 23 tisíc diváků a podobný počet v Polsku. Jde tedy o snímek, který sice neoslovil široké publikum, přitom ale zanechal hlubokou stopu v kulturním diskurzu.

Zdroje: ČSFD, Filmový přehled, Wikipedie