Jakmile hrál v televizi, všichni byli v pozoru. Tenhle film měl za socialismu respekt až do nebes, dnes je to trapárna

Jednoduše zpracované drama z venkovského prostředí se v roce 1949 stalo hitem roku. Příběh o stavbě vodovodu se setkal s úspěchem, který by dnes chápal málokdo z nás. Někteří jej možná až trochu přehnaně označovali za mistrovské dílo. Dnes už však film působí čistě jen jako trapná ukázka komunistické propagandy.

Ještě poměrně nedávno u nás panovalo období, kdy se věřilo, že společná práce dokáže změnit svět, anebo minimálně českou zemi, k lepšímu. Padesátá léta minulého století přinesla vlnu optimismu, která se promítla i do kinematografie. Filmaři točili příběhy o tom, jak obyčejní lidé dokáží velké věci, když se semknou a jdou za společným cílem. Přičemž tato mentalita se promítla i do natočeného filmu. 

Příběh začíná ve vesničce, kde místní nemají dostatek vody. Z tohoto problému se nakonec vyklube drama, které oslovilo miliony diváků po celém Československu.

Vesnice se pro místní proměnila v poušť

Léto 1947 bylo peklo, sucho trvalo tak dlouho, že lidé začali zapomínat, jak vlastně vypadá déšť. V malé obci Klíčov se situace vystupňovala do té míry, že vodu měli prakticky jen tři domácnosti, sedlák Hánek, starý Hromádka a největší statkář v okolí Bervida. Zbytek vesnice musel každý den stát frontu, aby získal alespoň trochu vody pro sebe i dobytek.

V dnešní době je více než nepředstavitelné, že bychom museli ráno vstát a první věcí, kterou bychom udělali, by bylo, že si jdeme stoupnout do fronty na vodu. Něco tak základního jako voda se najednou stalo luxusem, který si mohli dovolit jen vyvolení vesničané. 

V této vypjaté situaci padl logický nápad, a to postavit obecní vodovod. Jenže ani tak prostá věc není v této komunitě jednoduchá. Ti, kteří vodu mají, ji s ostatními nechtějí sdílet. Ti, kteří ji nemají, jsou ochotni pro ni udělat cokoliv.

Mistr filmového řemesla

Film natočil Václav Kubásek, který točil už od dvacátých let a pod rukama mu tak prošlo spoustu snímků. Věděl tak dobře, jak poskládat příběh, aby diváky chytil za srdce a udržel je přikované k obrazovkám.

Hlavní roli svěřil Oldřichu Vykypělovi, který ztvárnil sedláka Hánka. Vedle něj zářil Josef Bek jako předseda místní národní rady Kouba, energický optimista, který věřil, že se všechno dá vyřešit, když se lidé semknou.

Optimismus, nebo idealismus?

Film měl obrovský úspěch, protože v něm lidé viděli vlastní život. Vesničané se potýkají s nedostatkem vody a nakonec si pomůžou sami. Tohle bylo přesně to, čemu generace padesátých let chtěla věřit.

Dnešní diváci mají s filmem Žízeň jeden velký problém, všechno je v něm moc jasné, až trapné. Dobří jsou moc dobří, zlí zase příliš zlí, a nikdo se nepohybuje někde mezi. Zatímco Kouba a jeho stoupenci září ušlechtilostí, statkář Bervida a jeho spojenci jsou vykresleni jako sobečtí kapitalisté, kteří myslí jen na svůj prospěch.

„Jediným tématem je vodovod. Vodovod na všechny způsoby. Film se odehrává asi tak ve dvou až třech dnech. Za tu dobu se vodovod stihne vymyslet, naplánovat, schválit, vyměřit, postavit a přes zákeřné diverzní akce kapitalistů i spustit,“ komentuje dění dnešní divák.

U televize nadšeně seděla celá rodina

V padesátých a šedesátých letech patřil film k absolutní špičce. Učitelé jej používali jako názornou ukázku správného přístupu k životu. Postava předsedy Kouby se stala vzorem pro mladé lidi, tedy ukázkou toho, jak by měl vypadat ideální vůdce komunity. 

Avšak mladí lidé, kteří vyrostli v době, kdy se ukázalo, že realita socialismu vypadá jinak, než ukazovala propaganda, začali k filmu přistupovat s odstupem. Další divák například dodává: „Výsledkem je účelový propagandistický škvár, který uráží inteligenci i filmový vkus diváků.“

Zdroje: csfd.cz, totalfilm.cz, filmovyprehled.cz