V 60. letech byl slavný, dnes ho skoro nikdo nepozná. Herec, který zmizel z očí

Kdyby zůstal, možná by se stal legendou jako Menzel nebo Neckář. Ale rozhodl se jinak. V Láskách jedné plavovlásky byl skvělý. Ve Starcích na chmelu nezapomenutelný. V Černém Petrovi přesvědčivý. Pak odešel a herectvím se už nikdy naplno nezabýval. 

Když si vzpomenete na slavné filmy šedesátých let, vybaví se vám v nich jistě Forman nebo třeba Hana Brejchová. Ale hrál tam také jeden mladík, kterého byste na ulici asi nepřehlédli. Měl v sobě jisté charisma a zároveň byl i pohledný. A ten se pak jednoho dne vypařil.

Obyčejný chlapec, kterého si všiml Forman

Před kameru se poprvé postavil už jako devítiletý. Pak přišly další dětské role, nic zásadního, ale když mu bylo něco přes dvacet, Miloš Forman ho obsadil do Černého Petra. Rok 1963 mu sice nepřinesl hlavní roli, ale byl to zlomový okamžik, protože začal spolupracovat s Formanem, který filmy dělal úplně jinak než většina tehdejších režisérů. 

Forman nehledal herce s dokonalou technikou, ale lidi, kteří dokážou být před kamerou opravdoví a vytvořit postavy, kterým diváci uvěří. O rok později dorazil muzikál Starci na chmelu a s nimi i Filip, tichý samotář s romantickým srdcem, typ, který víc přemýšlí, než mluví. Film se stal trhákem a mladý herec získal své první fanoušky.

Rok 1965 pak přinesl Lásky jedné plavovlásky. Dnes jeden z nejvzácnějších klenotů české kinematografie. A on v něm hrál Mildu, sobeckého, trochu nezodpovědného mladíka, který neví, co je závazek. Natáčení bylo prý pořádně složité, ale výsledek mluví sám za sebe. 

Na DAMU až napodruhé

Jeho cesta na prestižní školu byla klikatá, poprvé ho totiž na DAMU odmítli. Vyučil se místo toho spojovým mechanikem v Tesle Karlín, ale touha po herectví v něm pořád doutnala. V posledním roce na učilišti se rozhodl zkusit přijímačky znovu a tentokrát uspěl. V roce 1965 pak nastoupil do nově vzniklého Činoherního klubu. 

Jan Kačer, zakladatel souboru, hledal lidi, kteří odmítali totalitu a měli v sobě tvůrčí svobodu. A právě do téhle skupiny dokonale zapadl. Hrál tu třeba Chlestakova v Gogolově Revizorovi nebo Burkea v Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho. 

Tohle všechno ale trvalo pouhé dva roky. 

Z divadla rovnou do exilu

Emigrace, v šedesátých letech to slovo znamenalo definitivní tečku za vším. Konec profese, konec spojení s blízkými, konec všeho, co znáte. A přesto pro některé znamenalo jedinou šanci na normální život. A on k nim patřil. Jeho otec pracoval jako advokát, ale po únoru 1948 prohlásil, že v komunistickém státě tuhle práci vykonávat nehodlá. 

Raději začal řídit tramvaj nebo pomáhat na stavbách. A syn kvůli špatnému kádrovému profilu nedostal doporučení na vysokou školu. Žil v zemi, kde nadanému mladému člověku zkazili budoucnost jen kvůli politickým názorům jeho rodiny. O plánu emigrovat se zmínil jedinému člověku, Jaroslavu Vostrému, uměleckému vedoucímu Činoherního klubu. 

Ten to nesl těžce, ale rozuměl mu. Domluvili se, že ještě dokončí zkoušení Chlestakova. Pak odešel do Velké Británie, když mu bylo pětadvacet let. A tím vlastně uzavřel svou hereckou kapitolu na dlouhá desetiletí.

Z uklízeče bytů na oceněného lékaře

Co čeká herce v cizí zemi bez peněz, bez známých a bez zázemí? Začít úplně od nuly. Uklízel byty a později se mu podařilo získat práci laboranta v nemocnici. Medicína ho lákala odjakživa. Ještě v Československu o ní snil, ale politická situace to znemožňovala. Teď dostal příležitost, protože byl přijat na lékařskou fakultu, kterou úspěšně vychodil. 

Nový domov v Torontu

V Anglii poznal svou životní lásku, Rosemary. Vzali se a přivítali dceru Camillu Evu, později syna Lindsaye. Čekala ho ale ještě jedna velká změna. V roce 1981, po čtrnácti letech v Británii, se celá rodina přestěhovala do Kanady, kde měl mnohem lepší podmínky pro práci ve své specializaci. 

Jen jednou se vrátil před kameru. V roce 1999 ho přesvědčil režisér Vojtěch Jasný, aby si zahrál v jeho snímku Návrat ztraceného ráje. 

Zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, zeny.iprima.cz