Osudová facka: Hrála šťastné princezny v československých pohádkách, ale její život byl velká bolest
„Byla jsem holka od divadla. Narodila jsem se mezi kulisami a vdechla prach jeviště snad ještě dříve než vůni domova…“ Ostatně divadlo bylo spíše jejím prvním než tzv. druhým domovem – vždyť pocházela z legendární české herecké dynastie. Smála se a rozesmávala v komediích, tančila v operetách, hrála princezny, rozverné dívky. Téměř od kolébky.
V českém herectví najdeme několik rodin, jejichž jméno se vine generacemi ruku v ruce s dějinami divadla. Jiřina se narodila do jedné z nich…
S divadlem ve vínku
Bylo to v Praze uprostřed první světové války, na počátku roku 1916. Její matka Anna hrála na předních pražských scénách a objevila se i v menších filmových rolích, dědečkem z matčiny strany byl legendární herec a principál Vendelín Budil, babičkou pak Krescencie Králová – operní a operetní zpěvačka. Otec Jiří sice nevyrůstal v herecké rodině, ale do divadelních i filmových dějin se přesto zapsal: jako kultivovaný herec s noblesním vystupováním (často ztvárňoval lékaře, továrníky či statkáře), které po něm dcera zdědila.
Jiřina tak vyrůstala obklopena divadlem a rodinou – v neoddělitelném propojení. Z tohoto životního nastavení ústrojně vyplynulo studium na dramatickém oddělení pražské konzervatoři, ze kterého opět ústrojně vyplynulo angažmá v divadle Rokoko – již v 16 letech. A protože si mladá herečka takříkajíc získala srdce diváků ihned, stanula jako elévka již o rok později na jevišti pražského Národního divadla.
Klapka!
Také film ji brzy objevil. Prvorepubliková kamera ji milovala pro přirozený půvab i hereckou lehkost. Její figury byly často komické, občas dramatické či tzv. charakterní – ale na rozdíl od jiných tehdejších obdivovaných krasavic filmového plátna nebyly nikdy jednotvárné, „ploché“ či „plytké“. Nepochybně i díky tomu, že se do nich propisovala hereččina bohatá a mnohovrstevnatá divadelní zkušenost (a vzdělání): jak její osobní, tak především to zděděné z předcházejících generací.
Poprvé se na plátně objevila už na počátku 30. let – a v rozmezí úctyhodných téměř šedesáti let pak následovalo dalších více než čtyřicet filmů. Zářila například v titulní roli rozpustilé dívky ve filmu Irčin románek (1936) či jako hašteřivá Lola Andělová v detektivní komedii Paklíč (1944) po boku Oldřicha Nového. Naposledy ji obsadila Irena Pavlásková do svého filmu Čas sluhů 1989). Ale to už byla úplně jiná doba…
Svou „poválečnou“ – tu větší – část života Jiřina později shrne: „Kdyby nebyla válka, třeba by všechno dopadlo jinak. Ale tu větu si říkají tisíce lidí.“
Velká radost, velká bolest: divadlo
Řádnou členkou činohry Národního divadla se stala roku 1942, tedy v pouhých šestadvaceti letech. V té době byla již zkušenou herečkou, která na jeho prknech pravidelně vystupovala již skoro jednu celou dekádu. Ba co víc – Jiřina Steimarová byla v té době již také matkou.
Přestože manželství se sochařem Janem Kodetem – adekvátně rychlosti jejího života – záhy ztroskotalo, vzešel z něho krásný syn Jiří: další legendární pokračovatel slavného rodu.
O deset let později však nastal zásadní zlom: přinesl ho druhý hereččin muž – obchodník a automobilový závodník Jaroslav Juhan. A také nesvoboda.
Poté, co manžel emigroval, byla Jiřina doslova vyhozena z Národního divadla. Přišla o majetek, čelila veřejnému opovržení. Zůstala sama a bez prostředků s nyní již třemi dětmi – dvěma ještě malými. Nejstarší syn měl na čas zakázáno studovat. „Maminku tenkrát zlomili. Ale nikdy přede mnou neplakala,“ vzpomínal později Jiří Kodet v jednom z rozhovorů.
Velká radost, velká bolest: rodina
Největší bolest Jiřině nepřinesla profesní stagnace, ale milované děti. Zatímco dcera z druhého manželství Evelyna (ano, další herecká hvězda – stačí vzpomenout například na Tajemný hrad Karpatech) stála matce vždy po boku, druhá dcera Julie později emigrovala za otcem a vztah matky a syna Jiřího se stále více komplikoval. „Byli jsme si podobní. Možná až moc. To nám neprospělo,“ vzpomínala herečka později. Herec známý nejen svým talentem, ale i výbušností, se o matce vyjádřil přímočařeji: „Byla krásná a chladná. Hrála i doma.“
Kodet svou matku nikdy veřejně neodmítl, ale téměř se nestýkali. Dle drobných náznaků rozesetých v rozhovorech a vzpomínkách lze však tušit, že i přes rozdíly v povaze i životních postojích zůstávalo mezi nimi pevné pouto. V osobních i profesních rozhodnutích byl Jiří tvrdý, ale nikdy k matce neprojevoval lhostejnost. „Byl to muž, který v sobě nesl smutek. Jako by mu někdo zhasl svět, když byl ještě kluk,“ řekla Jiřina v dokumentu České televize. Právě ten „vnitřní kluk“ byl možná jejím největším zrcadlem…
A přece radost: herectví a rodina
Po nuceném odchodu z milovaného Národního divadla našla Jiřina nové působiště v Hudebním divadle Karlín, kde setrvala až do konce 70. let. Film jí nadále nabízel role – ale spíše menší, často bez možnosti uplatnit komediální i charakterový rozsah. Od roku 1965 však začala působit i jako pedagožka dramatického oboru na Lidové škole umění – a tím předávala své umění další generaci. Svou životní situaci komentovala s věcností a důstojností sobě vlastní: „Byla jsem milovaná i opuštěná, chválená i zatracená. Ale hrála jsem – a tím jsem byla.“
Pro herecké povolání připravila například slavné herce Janu Bouškovou, Sašu Rašilova či Radka Holuba.
Rod pokračuje dál
Jiřina Steimarová zemřela počátkem podzimu roku 2007 ve věku 91 let. Stačila se ještě radovat z úspěchů nejen svých dětí, ale i vnuček – Barbory Kodetové (dcera Jiřího) a Anny Polívkové (dcera Evelyn). Jako jedna z mála hereckých hvězd své generace nezatrpkla a zachovala si do vysokého věku eleganci a půvab. Ve srovnání s Adinou Mandlovou, Lídou Bárovou či Hanou Vítovou navíc žije dál nejen ve svých filmech, ale právě i v potomcích a žácích.
Do vysokého věku si zachovala eleganci a důstojnost – a také úsměv, který kdysi zhodnotil jeden z kritiků takto: „Měla úsměv, který rozsvítil scénu ještě dřív, než promluvila.“ Jeho slova jsou platná dosud – a při vědomí životního osudu snad ještě víc.
Zdroje: idnes.cz, dvojka.rozhlas.cz, csfd.cz, Jiřina Steimarová: Ničeho nelituji (2007)
