Hvězda Popelky zemřela slepá, bez jater, ledvin a slinivky. Statečnějšího člověka si neumíte představit

Byl skromný, pokorný a rozhodně neuvěřitelně silný muž, kterého všichni známe z televizních obrazovek. Příběh ambiciózního člověka, který hrdě čelil krutému osudu, se stal symbolem odvahy a naděje pro nejednoho z nás. Jeho život měl pohádkový začátek, ale bohužel skončil bolestným bojem, při kterém nakonec ztratil zrak a v podstatě i životně důležité orgány. Přes tohle vše ale nikdy neztratil víru, humor a lásku k rodině. 

Jaroslav Drbohlav si před kamerou poprvé vyzkoušel herectví už jako osmiletý kluk, když dostal drobnou roli a okamžitě všechny zaujal svou přirozeností a dětským šarmem. Od té chvíle ho svět filmu a divadla úplně pohltil. V dalších letech se objevoval v televizních inscenacích a menších filmových rolích, kde sbíral zkušenosti a učil se hereckému řemeslu, které později naplno rozvinul při studiích na DAMU. 

Po absolvování školy se z něj stal oblíbený představitel sympatických mladých mužů. V 70. letech zářil ve filmech i pohádkách, kde dokázal okouzlit svou lidskostí, jemným humorem i charismatem. Hrál romantické hrdiny, šarmantní rošťáky i nezkrotné milovníky. V Praze působil především v Realistickém divadle a často hostoval na regionálních scénách, kde si získal diváky přirozeným a podmanivým jevištním projevem. Během své krátké, ale mimořádně bohaté kariéry natočil téměř čtyřicet filmů a stal se  také oblíbencem režiséra Václava Vorlíčka, který mu často dával role ve svých filmech a držel nad ním ochrannou ruku. 

Velký talent českých obrazovek 

Jaroslav byl hercem, jehož jméno už navždy zůstane spjaté s pohádkou Tři oříšky pro Popelku, kde ztvárnil ikonického Vítka, princova pobočníka, který se divákům nesmazatelně zapsal do srdcí. Dodnes můžeme sledovat jeho úsměv a scény s Popelkou, kdy na obrazovkách zaznívá ikonická věta: „Až naprší a uschne, vy hlupáci!“, minimálně vždy o Vánocích. Drbohlav byl dokonce jedním z adeptů na roli prince, kterou ale nakonec získal herec Pavel Trávníček. Režisér Václav Vorlíček na něj vždy vzpomínal s úctou a láskou: 

„Jeho smrt zasáhla všechny. Ten konec byl opravdu velmi smutný a krutý. Byl to talentovaný herec, který toho mohl ještě hodně dokázat a měl toho hodně před sebou. Velká škoda, že odešel tak brzy. Byl to fajn člověk, rád jsem s ním točil. A hrozně na něj letěly ženské.“ 

Lásky jeho života 

Dva roky po natáčení Popelky se Jaroslav oženil. Rodina pro něj byla obrovskou životní oporou a radostí. Později se dočkal i malé dcery, kterou nadevše miloval. Jeho největšími láskami tak byly právě rodina a herectví, zejména divadlo, kterému věnoval veškerou svou pracovní energii. 

Osudová nemoc  

Pak ale přišel osudový zlom, Jaroslavu byla ve velmi mladém věku diagnostikována vážná cukrovka, se kterou se statečně léčil, ale nemoc byla nakonec silnější a léčba se nedařila. Postupně začal přicházet o zrak, přesto stále hrál a diváci si téměř nevšimli, že v posledních představeních už viděl jen opravdu minimálně. Nakonec ale bohužel oslepl úplně a musel s hraním přestat. K jeho zdravotním problémům se přidalo selhávání jater a jeho život závisel na transplantaci ledvin a slinivky, kterou podstoupil v Pražském Ikemu. Tělo však nové orgány nepřijalo a Jaroslav nakonec ve 38. letech zemřel. 

„I když tušil, že jeho šance jsou velmi malé, měl v sobě vždy víru a laskavost.“ vzpomínají jeho blízcí.

Statečnost, která bere dech 

Jeho poslední měsíce byly příběhem neuvěřitelné vnitřní síly a mohou být pro každého z nás velkou inspirací. Přestože ztrácel smysly a tělo mu vypovídalo službu, dokázal si uchovat víru, klid a odhodlání. Lidé kolem něj říkají, že nikdy nepůsobil zlomeně, právě naopak, v jeho přítomnosti se ostatní cítili silnější. Nicméně je opravdu velká škoda, že odešel tak brzy, protože mohl natočit ještě spoustu krásných rolí a obohatit český filmový i divadelní svět. Jeho osud nám připomíná, že je třeba žít naplno, protože nikdy nevíme, co si pro nás život připraví. 

Zdroje: zeny.iprima.cz, medium.seznam.cz, cnn.iprima.cz